Karibské dobrodrůžo, part I

Poslední číslovka udávající aktuální letopočet se ospale přehoupla z osmičky na devítku, ovšem prakticky nic nezměnilo. Jestliže jsem loňský kalendářní rok končil v jihovýchodní Asii a během prosince do virtuálního leteckého deníčku přidal 13 zářezů, tak nadcházející rok 2019 byl zahájen neméně nadupaným itinerářem. Po dvou týdnech strávených v tč. mrazivé české kotlině přišel opět čas zvednout kotvy a vydat se do světa. A plán na leden?  O trochu skromnější v porovnání s prosincem, a to 10 letů s cílovou destinací v Karibiku. Pardon, tedy s cílovými destinacemi, neboť nás čekal takový malý „Karibik hopper“ aka tato akce.
Na jednu letenku za nějakých 7 tisíc korun se nám podařilo vměstnat následující program: Paříž Orly – Fort de France (Martinik) – Bridgetown (Barbados) – Argyle (St. Víncent) – Pointe á Pitre (Guadeloupe) – Paříž Orly. A při této možnosti by byl skutečně hřích nevyrazit ochutnat Malé Antily na vlastní kůži, uznejte sami.
Samotný odlet z Paříže byl naplánován na neděli. Každý odlet v závěru víkendu však přímo vybízí k prodloužení dovolené o den či dva. A kudy vede nejzajímavější cesta do Paříže během druhého lednového víkendu? Legendární frontman ještě kultovnější kapely Elektrïck Mann, Ice – B, by jistě ochotně napověděl refrénem songu „Všechno co je od B je dobré“. Ano, cesta do Paříže povede přes Basilej a Barcelonu (čistě z časových důvodů pak pro přistání v Paříži nevolíme tématicky sladěné letiště Beauvais). Plán je tedy nad slunce jasný a první část (3/9) našeho gruppetta může vyrazit. Zbylých 6 účastníků zájezdu nabereme až v neděli přímo v Paříži…
PS: Pokud vám následující řádky a popis naší cesty přijde trochu chaotický, tak – ano – máte samozřejmě pravdu. Ze zásady vlastní cesty přehnaně resp. téměř vůbec neplánuji (není-li to existenčně nutné). Užívám si svobody plnými doušky, dávám na náhodná setkání i doporučení a nechávám se vlastně vést osudem. Jasně, podobný styl cestování jistě nemusí být každému po kůži, ale mně se vždy bohatě osvědčil a zaručeně s sebou přináší i větší množství zážitků, a o ty mi jde na cestách především (klidně na úkor profláklých památek či „must see“ míst).
 
„Horečka“ páteční noci v Basileji
Je pátek 11. ledna krátce po poledni a náš výlet za sluníčkem může začít. Než se tedy dočkáme kýženého slunečního svitu, musíme se ještě prokousat víkendem v mrazivé Evropě. První překážkou (proč právě překážkou bude čtenáři jasné z řádků níže) na cestě je švýcarská Basilej. Letový řád pravidelné linky Easyjetu mezi Prahou a Basilejí sice slibuje odlet v 12:20, nicméně to by nesmělo od rána chumelit. Po hodince spánku na své sedačce otevírám oči v naději, že se již budeme blížit cílovému letišti, ale ejhle stále se nacházíme na ranveji a podruhé našemu Airbusu odmrazují křídla. Do uší se mi ze sluchátek line hlas Jarka Nohavici zpívajícího o Ladovské zimě a já usínám podruhé.
Další „wejkap“ se již koná při přistání na letišti Basel-Mylhouse-Freiburg. Přestože máme v plánu návštěvu Basileje, ubytování jsme z ekonomických důvodů zvolili v nedalekém francouzském městečku St. Louis (tradiční & doporučovaný Ibis měl již holt v Basileji plno). Na první dobrou opouštíme letištěm švýcarským exitem a naše kroky před budovou zastavuje hraniční plot. Vracíme se tedy do budovy, mineme na podlaze naznačenou hraniční čáru a volíme opačný východ na francouzské území. I takové možnosti nabízí letiště rozkládající se na francouzsko-německo-švýcarském trojmezí. V omšelém hotelu F1 odkládáme batohy a míříme na vlakové nádraží, odkud se po 10 minutách jízdy dostáváme do Basileje. Na město pomalu padá tma a nám začíná být jasné, že zde moc zajímavého asi neuvidíme, ani nenavštívíme. Rychle se tedy vydáváme ke známému historickému mostu a ke katedrále Münster. Začíná hustě chumelit a naše outfity začínají vykazovat svou nevhodnost pro lednový pobyt ve střední Evropě. Naštěstí nám mladík blízkovýchodního vzhledu místo kebabu doporučujeme nedalekou pivnici a zdravotní úhona zdá se býti zažehnána. On už samotný etymologický rozklad slova Basilej vybízí k lití neboli námi volně přeloženo děláním piv. Ceny místních speciálů jsou nám však nakonec limitem, přeci jen přepít hodnotu vlastního ubytování nedá tolik práce a výlet je teprve v začátcích.
Navazující degustační menu švýcarských chmelených nápojů

Na vlakovém nádraží nabírá trhliny i představa o švýcarské preciznosti. Mám spíše dojem, že stojíme na peróně někde ve středočeském Kolíně a někdo si z nás dělá legraci. Začíná to informaci o zpoždění 15 minut. To se vzápětí navyšuje na minut 25. Hle, už to vypadá na 40 minut, a pak světelná cedule zhasne. Přichází tedy oficír v dlouhém černém kabátě, moc se omlouvá a mluví o hodinové sekeře. Asi bychom nad tím mávli rukou, alespoň pokud by venku nebylo 10 °C pod nulou, neměli lehké šusťákové bundy a na nohách kecky. Takhle nás zpoždění docela studilo a rýmu bychom mohli z fleku prodávat v nádražním kiosku.
 
Na skok do Francie
Ráno se budíme s nepříjemným knedlíkem v krku a ucpaným nosem. Spoj do Barcelony nám letí až odpoledne, takže si na první polovinu dne plánujeme výlet do malebného Colmaru. Vydáváme se na blízkou zastávku. Po půlhodince však zjišťujeme, že to nebyl dobrý nápad. Ze čtveřice projíždějících vlaků nezastavil ani jeden, pouze ten poslední odpověděl na zamávání hlasitým troubením až mi odlehly uši plné rýmy. No nic, nasedáme do první zastavující soupravy, která jede „pouze“ do Mylhúz. Lepší přece Mylhúzy než dopoledne na hotelu či letišti. Tím, že jedeme z malé zastávky alespoň ušetříme na malý oběd neb koupit lístek bylo přes naši enormní snahu zhola nemožné.
David se snažící se chytnout mašinu – chytil jen rýmu

Po obědě se vracíme zpátky do St. Louis. Vystupujeme na hlavním nádraží. Velení si přebírá David s tím, že máme trochu časovou rezervu a dovede nás na pár kilometrů vzdálené letiště pěšky. Jsme ještě dost mladí, abychom si vozili zadky v shuttle busu. Jdeme kousek přes pole, dvakrát přebíháme nájezd na dálnici a když konečně nacházíme cestu, tak nás zavede do nitra areálu letiště. Směřujeme někam do nákladního terminálu a odlet se začíná blížit. Kolem celého silničního koridoru stojí vysoké oplocení, sem tam se na budově vyskytne bezpečnostní kamera. Zkrátka tady to zase smrdí…Čistě v přátelském duchu si vzájemně nadáváme a dojdeme k elektrickému rozvaděči – ideální pomocník na zdolání více než 3 m vysokého plotu. Lezu první, ale zrovna když se nacházím v pozici nejméně příjemné (čti přesně napůl cesty – ani nalevo, ani napravo), všimnu si našeho fanouška. Muž středního věku se zájmem sleduje náš souboj s plotem. S úsměvem se přehoupnu přes hranu a obratně seskakuji. Slyším však nápadný zvuk trhání látky. „Dapiše!“ ulevím si, zatímco se mi z kalhot začínají klubat na světlo světa trenky. Černé kalhoty zůstaly sice slim, ale už méně pak fit. David i Matěj jsou o něco obratnější. Celkově tedy na plotem vítězíme 2:1. Přihlížející muž nám zatleská a poučí nás o možnosti projít brankou po dalších 300 m…
Bravo – potlesk pro nás a slzu za mé jediné kalhoty.
 
Krásný ztráty v Barceloně
Tentokráte již letěl Easyjet na čas a my tak dosedli na El Pratu krátce před pátou hodinou odpolední. Oproti Basileji nás přivítalo na leden skutečně libové počasí: slunečno a teploměr ukazující 11 °C. Barcelona patřila mezi jedno z mála evropských měst, které mě opravdu lákalo a toužil jsem ho navštívit, byť se nyní jednalo jen o malou ochutnávku. Vydáváme se na lehký cruising po širším centru města, na první dobrou nás pohlcuje zdejší atmosféra. Už nyní je mi jasné, že se jednou musím vrátit. A hlavně si s sebou vzít i skate nebo alespoň longa neb Barcelona je pro tyto aktivity jako stvořená.
Po dvou hodinkách procházek se objevujeme před slavnou Sagradou Família. V nedaleké večerce kupujeme chmelovou limonádu a dáváme rest v parku na lavičce. Přichází postarší muž a ptá se Davida kolik je hodin. Za malý moment skočím vyfotit portugalský pár, ladím expozici a hledám vhodný úhel na fotku. Vyfotit je však nestihnu, zčistajasna mají na spěch. Houkají mým směrem „Obrigado.“ a mizí v davu. Vracím se k lavičce. Sdělím klukům svůj divný fotopříběh a najednou se David ptá Matěje: „Kde máš batoh, voe?“ a ten si nejprve samozřejmě myslí, že se stal obětí našeho vypečeného fórku. Po chvilce nám všem dochází: „Natřeli si nás, hadi!“ Když jsem se totiž vzdálil fotit onen pár, další ze skupinky žádal kluky o zapalovač a během toho okamžiku pravděpodobně „hodinář“ pohodlně vzal batoh ležící vedle lavičky a ztratil se ve tmě. Matěj se snaží hbitě přemýšlet, jak bolestivé budou ztráty. Naštěstí doklady, telefon i peněženku měl u sebe v bundě. Suma sumárum mínus je batoh, pár kousků oblečení, sandály a čelovka. V rámci možností akceptovatelné ztráty. Nicméně z pohledu zlodějů se určitě tento lup nebude řadit mezi ty nejhodnotnější…
Detail místa, kde Matěj definitivně začal cestovat na lehko

Ještě chvilku se procházíme kolem katedrály a koukáme do odpadkových košů, jestli se tam již náhodou neválí nepotřebný lup. Neválí. Matěj bere celou situaci s humorem sobě vlastním. Bude cestovat trochu víc nalehko než původně očekával. Dostáváme doporučení na skate-punkový bar Nevermind, který se jeví jako dost vhodné místo k zapití dnešního výživného dne. Příjemný undergroundový podnik nás vítá právě probíhajícími happy hours. Do půlnoci nasypeme 6 nebo 7 pivek (na lepší spaní). Vzhledem k rannímu odletu jsme ani neplánovali řešit střechu nad hlavou. Kupujeme tedy ještě pár plechovek od pouličního prodejce (po půlnoci nám již v kamenných obchodech odmítli pivo prodat) a vyrážíme nočním autobusem na letiště. Roztáhneme na podlahu deku a usínáme jako nemluvňata.
 
Šťastné shledání a hurá do Karibiku
Po 5 naspaných hodinách se budíme s pěkným střepem v hlavě. Ale co, hlavně že máme zbylé dva batohy a podařilo se nám vstávat na čas. Ranní spoj do Paříže tedy nezmeškáme. Na negarantovaný přestup mezi letišti Charlese de Gaulle a Orly máme 3 a půl hoďky, tak snad vše půjde hladce. V letadle dospáváme jako o závod. Sice přistáváme na čas, ale ještě dalších dobrých 25 minut rolujeme po dráze. Čas nás začíná lehce tlačit. Na CDG jsme všichni tři prvně. Kocovina lehké orientaci také nepřidává. Shuttle bus „Le Direct“ však s pomocí několika zaměstnanců letiště nacházíme záhy. Do odletu zbývá 2:20 a my doufáme, že se cestou nepotkáme s demonstranty ve žlutých vestách. Poměrně překvapivě krájíme kilometry okruhu jako po másle a na Orly dorážíme za necelou hodinku. V autokaru stíháme provést online check-in, a tak máme ve finále ještě rezervu na malou sváču před letem. Šťastně se shledáváme se zbytkem skupiny, kterou následně vydatně bavíme historkami z natáčení.
Let do Fort de France trvá necelých 9 hodin a uteče jako voda. Sedíme s Matějem v poslední řadě. Sedadla 50A a 50C nabízí dostatečný komfort, neboť se dají sklopit téměř jako lie-flat seat. Navíc dostáváme jídlo mezi prvními. Upřímně, vzhledem k referencím na Corsair jsem nečekal žádné kaviárové tousty, ale servírovaná paella s kuřecím masem mě příjemně překvapila. A co se sluší a patří po dobrém jídle? Ano, nějaký digestiv. Tvrdší alkoholické nápoje bohužel v ceně cateringu nejsou, minibar však od našich míst skutečně není daleko. Panák whisky Ballantine´s vychází na 4 €, ale celá flaška na 16 €. Tak určitě, myslíme ekonomicky a vzápětí se již nacházíme v družné konverzaci s jednou z letušek. Po dotazu na náš původ následuje její údiv, že Čechů je dnes na palubě nezvykle mnoho. S úsměvem na rtech jí pravý důvod vysvětlujeme a vesele pokračujeme v dávkování medicíny. Následně nám již nedělá pražádný problém usnout a probouzíme se přímo na Martinikem.
Tydle výhledy fakt žereme – Martinik z paluby éra

Po příletu těžíme z „cestování nalehko“.  Během půlhodiny přistává trojice velkých letadel a v příletové hale to vypadá spíše jako na trzích v Dillí než na poklidném karibském ostrově. Zatímco ostatní čekají na svá zavazadla, my již stojíme ve frontě na káru. Klíčky fasujeme záhy a před buňkami jednotlivých autopůjčoven se již točí hadi o několika desítkách hlav. To jsme vychytali. Odjíždíme na východní pobřeží do Le Vauclin, ubytujeme se a pohoda může začít.
Martinik není jen o plážích
Ráno u snídaně začínáme plánovat, co že na ostrově budeme ty tři dny jakože dělat. Několik „hot bodů“ nám vykrystalizuje záhy + získáváme pár tipů od kamaráda, který strávil iks týdnů jako námořník v marině ve Fort de France. Téměř nikdo z nás není žádný nadšený plážofil, a tak vyrážíme směrem poloostrov Caravelle. Právě tam by se měla nacházet stejnojmenná rezervace slibující možnost vyrazit na malý hike. A přesně tak se i stalo. Samotný hike je pravděpodobně velice populární, jelikož ho rozhodně neabsolvujeme sami. Cestou potkáváme desítky dalších nadšenců do pěší turistiky, nicméně nemění to nic na tom, že tuto aktivitu skutečně můžeme všem doporučit. Zhruba tříhodinová cesta vás provede mangrovovými lesy až na divoké a skalnaté pobřeží. Poté se malá stezka klikatí chvíli nahoru a chvíli dolu podél pobřeží, zatímco se očím nabízí nekonečná pastva úžasnými panorámaty. V jeden moment máte pocit, že jste právě na Kanárských ostrovech a za horizontem se již procházíte po téměř „skotské krajině“ s nepočitatelným množstvím odstínů zelené barvy. Zkrátka paráda a velký dobrý!
Poloostrov Caravelle jakoby se ani nenacházel v Karibiku

Na zpáteční cestě domů se zastavujeme na menší pláži. Přestože nebyl hike nějak náročný, tak pár kapek potu se na našich tělech objevilo a koupačka přijde vhod. Hrajeme frisbee, Jakub Davidovi úspěšně rozsedne sluneční brýle a nedaleko zbystříme francouzskou důchodkyni se vzorem plavek nápadně podobným tomu mému. Zelený přírodní motiv je asi dost cool napříč generacemi. Parta mě hecuje a já se vydávám ulovit alespoň společnou fotku. Následnou zdvořilostní konverzaci přeruší až vracející se manžel Pierre, který se na mne dvakrát neusmívá. No nic, zaplouvám raději pod hladinu a dělám mořskou řasu…
Plážovo-plavková symfonie

 
Bojkot mainstreamové dovolené pokračuje
Následující ráno se naše partička dělí. Kuba s Dankou & Laky s Bárou by přeci jen rádi ochutnali zdejší vyhlášení pláže a míří proto na jih ostrova (z jejich vyprávění se později dozvídáme samé superlativy, ale mrzutí rozhodně nejsme). Zbylo nás pět a vyrážíme do Le Robert, kde si plánujeme na půldenní trip na kajacích. V trávení dovolené chceme pokračovat aktivně. V malé půjčovně, originálně pojmenované, Les kayaks du Robert si půjčujeme 3 kajaky ( 2 double a 1 singl), k nimž dostáváme i propriety na šnorchlování. To vše za 15 €/pax. Čeká nás cca hodinová projížďka podél ostrova Ilet Chancel a Ilet la Grotte. Ze začátku makáme jak šrouby i Vávra Hradílek by měl jistojistě radost, ale brzy nám dochází šťáva. A víte na co jezdí kajakáři na Martiniku? Křídla jim nedodává Red Bull (jako Vávrovi), nejezdí ani na Martini….nýbrž na palivo nejprostší – na pivko. Prozřetelně jsme si s sebou nabrali malé plechovky, neboť tankovacích zastávek cestou pár bylo. Při takové tankovací zastávce je pak nutné natankovat plnou (zlatě proto za malé plechy), protože následně hrozí, že další loky za jízdy již budou obsahovat nepříjemnou slanou pachuť.
V určitých pasážích cesty se velmi přibližujeme mangrovům na pobřeží Ilet Chancel. Moře v těchto místech vůbec není hluboké a bystřejší z nás si všímají červených, oranžových i žlutých hvězdic. Vskutku hvězdná podívaná. Po minutí ostrova la Grotte začíná přibývat vln a my si najdeme pěknou privátní pláž, kde nás čeká jen pohodový tříhodinový chill. Dostatečně vybaveni surovinami všeho druhu pořádáme malý piknik a to vám je teprve pohoda. Ta následně ještě graduje navléknutím záchranných vest a nekonečným splýváním na mořské hladině za stálého sosání minerálů z plechovky (kdyby nás viděl kdejaký plavecký instruktor, tak okamžitě musíme vyfasovat „mokré vysvědčení s bičema“ i bez bublání do vody či lovení puků). Toužím, ať to odpoledne trvá věčně. Netrvá. Čeká nás ještě bolestivá cesta zpět, navíc jsou všichni vypohodění až moc. Přesto se hecneme a zpáteční cestu pěkně bez keců zajedeme na jeden zátah v docela slušném tempu. Po navrácené kajaků přichází majitel s „bye-bye drinkem“, jehož název jsem úspěšně zapomněl. Navzdory lehké jazykové bariéře si dobře popovídáme a dostáváme plnou pet flašku právě tohoto drinku tzv. od cesty a doporučení na zítřejší návštěvu rumáren. Tak to by hodně šlo. Apropo název nevyplodím ani nyní při psaní těchto řádků, ale jednalo se o místní bílý rum St. James a ananasový džus v poměru 1:5…takové lokální čučo.
Robinson vyráží za potravou

Po návratu na ubytování usínám jako kotě. Celý den na sluníčku, poctivé dělání piv a vcelku náročná aktivita si žádají své, nestíhám už sprchu ani večeři. Probouzím se až další den brzy ráno po slušné 12hodinové směně v posteli.
 
Objevování džungle a rumu všech chutí
Po skutečně vydatném spánku jsem nabitý energií, což podpoří i osm míchaných vajec ke snídani. Dneska se šťáva bude hodit, plánujeme objevit pár vodopádů v džungli a odměnit se rumovou degustací.
V téměř kompletní sestavě (-1 plážovka) projíždíme hlavní město Fort de France a míříme k vodárně Didier a naším cílem je najít cestu ke stejnojmenným vodopádů. Na první dobrou si střihneme hodinový hike pralesem, na jehož konci zjišťujeme, že tato cesta tou správnou želbohu nebyla. Sice se zde jeden malý vodopád nachází, ale vede sem asfaltová cesta, což rozhodně neodpovídá hluboké džungli. Co se dá dělat, prostě jsme to zvorali a vracíme se k vodárně. Pozorně čteme návod „jak najít start trailu“ na TA, pokračujeme od bran vodárny o pár stovek metrů a hele, máme ho. Výduch čistírny, strmá cesta do rokle a cedule zákaz vstupu – vše odpovídá popisu. Vydáme se tedy vstříc druhému pokusu. Po 15 minutách nás čeká průchod 300m dlouhým tmavým tunelem. Jdeme opatrně po kluzkém potrubí, svítíme si mobilními telefony a nad hlavami nám občas proletí skupinka netopýrů. Tak to bychom měli. Pokračujeme dále pralesem po úzké stezce a za chvilku jsme u pěkné kaskády „votafólů“. Přichází parádní osvěžující koupačka, přeci jen ta sladká voda je o něco příjemnější než moře. Šplháme po okolních skalách a skáčeme přímo pod vodopád – takový malý aquaparku v džungli. Začíná nás však tlačit čas a opět se dělíme. Já s Jakubem a Matějem chceme pokračovat k další kaskádě proti proudu. Cesta však nemá být zcela snadná a zbytek skupiny raději volí „malou domů“ alias přesun do rumárny JM, a to i s ohledem na pokročilejší hodinu a rostoucí obavy ošizení poctivé degustace.
Po stopách se k vodopádům jít skutečně nedalo

Sladká odměna & nejlepší koupačka

S klucíma pokračujeme po stezce zasazené do strmého svahu. Chvílemi je nutné řeku brodit a jít přímo korytem neb se cesta ztrácí, aby se znovu o pár desítek metrů dále opět objevila. Jsem však vybaven – několik let staré vansové kecky (ošmajdané všech kontinentech kromě Austrálie & prověřené mnoha festivalovými moshpity na blátě) jakoby byly do vody přímo určené. Po půl hodince přicházíme k majestátnímu hlavnímu vodopádu. Paráda. Přes jeho hlučení téměř neslyšíme vlastního slova. Koupeme se tedy každý sám, bez keců. Cestu k autu nečekaně zvládneme daleko rychleji než výstup. Asi nás již žene žízeň. Než však dorazíme do rumové porodnice, čeká nás ještě hodinová cesta severní části ostrova. Malebná malá městečka, která by jistě někdy příště stála za návštěvu, střídají serpentiny v hustém deštném lese. Jakub moc dobře ví, že naše cílová stanice zavírá v 17 hodin a v sázce je tedy více než dost. Řeže zatáčky jako Kimi Räikkönen během svých mladých let v dresu McLarenu. Téměř jízda smrti – na klidu nám přidává alespoň poslech Chronixxe, Protojeho a dalších vycházejících hvězd jamajské reggae scény . Ovšem hlasitější zvuk než z reproduktorů se ozývá z našich brzd v zatáčkách. Chudák Renault Clio dostává pořádně zabrat.
Nakonec se však ve zdraví dostaneme do rumárny společnosti JM Rhum cca 10 minut před jejím zavřením. Vzhledem k pozdní době si prohlídku střihneme v obráceném gardu. Nejdříve tedy degustace a pak prohlídka výrobního procesu. Nemůžu si pomoci, ale žádný z ochutnávaných druhů rumů mé chuťové pohárky na planetu rozkoše nepřináší. „Zlatě za bramborovej Božkov,“ pomyslím si a vzpomínám na domovinu.. Zdejší rumy obsahují vždy minimálně 50 % alkoholu a moje preference na jeho voltáž  již od dob puberty taky nějak vyměkly. Nenacházím zalíbení, bohužel. Nekamenujte mě, prosím.  Raději si cestou domů kupujeme osvědčenou kajakářskou kombinaci a po zbytek večera plujeme pod vlajkou Saint Jamese.
Veselá degustace v JM Rhum factory

 
A že to byla plavba skutečně náročná! Vstávání následujícího rána pěkně bolí. Předáváme apartmán a míříme na letiště. Vstříc dalším zážitkům…
… a právě o zážitcích z Barbadosu, Sv. Vincenta a Guadeloupe bude druhý díl tohoto cestopisu.

The post Karibské dobrodrůžo, part I appeared first on Zaletsi.cz.

Napsat komentář