Cestopisy • Lochneska, Haggis a víkend ve Skotsku

Předmluva

Po dvou vydařených víkendech, kdy jsme bez jediné hodiny dovolené navštívili…

Balkán (Víkend v zemi Škipetarů)
a
Island (Nejlepším českým kombíkem kolem dokola Islandu za jeden den)

…jsme se tentokrát vydali na další evropský konec světa, na sever Skotska.

Lochneska, Haggis a víkend ve Skotsku

Pátek 8.6.

Sraz cca ve 4 hodiny (já, Martin, Patrik a Aleš) v salónku Erste na Terminálu 2. Jestli chcete namítat, že T2 je v schengenské části letiště, tudíž odsud nemůžeme letět do Skotska, máte naprostou pravdu, protože letíme do Kodaně. Tak nám to kuchař (=azair) uvařil.

V salónku je lidí jako much, ale to lze v pátek odpoledne zřejmě čekat.

Norwegian překvapil ve dvou bodech. Není wifi (čekal jsem po těch letech, že už ho mají ve všech letadlech), a pak stewardem, který měl na starosti naši část letadla. Byl to opravdový čahoun, něco jako Lurch z Adams Family, a neměl uniformu, jenom kalhoty a černé tričko Norwegian. Spíš vypadal jako fanoušek, než jako posádka.

Norwegien nás vypouští do nic moc části kodaňského letiště, probíhá tady zřejmě dost zásadní rekonstrukce a značná část letiště je obložena provizorním bedněním. Oficiálně jsou tady terminály 2 a 3, v reálu je to ale jeden terminál (u letů to není nijak rozlišené) a prsty A-F. Vzhledem k tomu, že netušíme, odkud poletíme, bereme za vděk jedním dvou ze salónků (Aspire), který nezavírá v 20:30. Ten druhý je totiž za pasovkou na jednom ze dvou nonschengenských prstů, ale tak nějak nevíme, ze kterého budeme odlítat.

Salónek není špatný, ale jídlo je slabší a lidu je taky hodně, teda až k té tři čtvrtě na deset, kdy zavírá, se trochu uvolňuje. Původně jsme měli odlet ve 22:00, což úplně nedopadlo, plán je 23:00 a tak musíme salónek opustit se zavíračkou, naštěstí už v době, kdy známe bránu (na prstu F, tom nejvzdálenějším). Online check-in Ryanu je slušný podrazák, dal nám sedadla 3B, 4B a 5B. Aleš má rezervaci samostatně a sedí někde vzadu.

Tartanovému hrdinovi na gatu se nepozdává moje občanka z roku 2011, chce další doklad, já ho dát nechci (když už jsem ho poctivě vyplnil na check-inu, tak s ním chci i letět). Nechává mě čekat, asi za 10 minut se mě ujímá nějaký supervizor, který mě teda jako přesvědčí, že mu ukážu perleťovou kartu Visa Infinite, abych ho alespoň lehce přesvědčil, že nemluví s nějakým debilem. Omlouvá se, že je to policy, že musí chtít druhý doklad pokud se jim dostane do ruky něco, co dlouho neviděli. Kluci pak měli dobrý point, že jsem jim měl říct „a jak si myslíte, že jsem asi prošel přes imigrační“.

Odlet nakonec asi 23:15 a přílet do Edinburgu po půl dvanácté. Měli jsme takovou lehkou smůlu. Zpoždění se dalo očekávat, ale to, že když budeme sedět v řadách 3, 4 a 5 by nemuselo nutně znamenat, že na pasovku půjdeme jako poslední. Autobus od zadní části letadla jel totiž jako první, a my byli u špatných dveří toho druhého. Navíc přiletělo minimálně ještě jedno letadlo a tak je pasovka na dlouho. Bohužel se cestující na britských letištích naučili používat automatické imigrační automaty, a tak ani ty nejsou cestou k rychlému úspěchu, čekáme dobrých 20 minut. Je půlnoc, jsme za imigračním, a půjčovna zavírá… o půlnoci.

pcs.png

Sobota 9.6.

Aleš jako jediný seděl v zadní části letadla a tak měl cca o sto lidí v řadě lepší pozici, a šel držet dveře půjčovny otevřené a my ho doháníme a přebíráme… zase i30ku. Oba výše uvedené víkendy jsme vyfasovali i30ku. Autopůjčovny si je zamilovaly. Tady je to ale nejnovější model, automat a v podstatě v plné palbě, 140 koníků, jede to hezky a dobře to funguje. Nestěžujeme si (narozdíl od té herky na Islandu plovoucí na hřebech, a toho krámu ve Skopje s děravou nádržkou ostřikovače v základní výbavě).

Z finančně úsporných důvodů máme rezervovaný třílůžkový pokoj v Travelodge asi 30 km od letiště směrem na sever. Bývají tam čtyři postele, pokoj je určený pro tři dospělé nebo dva a dvě děti. Ale booking ho nedovolí rezervovat pro čtyři dospělé. Aleš, Martin a Patrik to jdou omrknout, já se zašívám na benzínce. Hotel je maličký, nemá žádné boční dveře a bdělou recepční. Uvidíme. Aleš vychází, čtyři postele tam opravdu jsou. Zkusíme se s recepční nějak domluvit na příplatku. Ta ale při otevření dveří říká jenom „Good Night“ a tak to neřešíme.

Ráno odcházíme raději po dvojicích, ale na recepci nikdo není, jenom krabice na karty.

Jedeme na sever! Cílem je dnes objet 500 mil dlouhý okruh „známý“ jako Northern Coast 500 (skotská Route 66). Za dvě hodiny jsme v Inverness, v Tesku nakupujeme zásoby a o půl deváté vyjíždíme na okruh.

Čekal jsem trochu toho značení, ale ona silnice 500 je taková jenom marketingově-virtuální. Značená není vůbec, pokud bychom ji neměli vyznačenou na mapě (fixem podle jejího webu), tak bychom se na ní udrželi jenom těžko. Jediné, co se kolem cesty objevuje, jsou firmy zapojené do projektu, které se snaží z něho trochu těžit, prodávat trička, stahovat k sobě motorkáře atp.

Jedeme proti směru ručiček, tj. nejdřív na sever, do John o‘ Groats, kde je u majáku Duncansby Head hezký trek na útesy, kde hnízdí hodně ptáků (teoreticky asi i Papuchalci, ale ty jsme neviděli). Odsud vyráželi Evan McGregor a Charlie Boorman na svou cestu „Long Way Down“ do Kapského Města.

O něco dál po trase je nejsevernější bod (ostrova) Velké Británie, Dunnet Head, kde nám to ale nepřišlo tak spektakulární, ale je po poledni a tušíme, že když se tady zdržíme stejně dlouho jako na Duncansby Head, tak nemáme vůbec šanci okruh dokončit do tmy.

O kus dál směrem na západ dáváme na jednom odpočívadle oběd a chytá nějaká objížďka, možná deset minut v pytli. Severní pobřeží je zřejmě nejkrásnější část od Tongue po Durness, ale i dál je to pořád super krajina. Uznáváme, chtělo by to víc času, víc zastavovat, a tak doufáme, že se dožijeme čtyřdenního pracovního týdne. Nebo důchodu. Starší internetu doporučují jet tuhle cestu na 7 dní. Někteří rychlocestovatelští blázni to prý jezdí za pět, a pak litují, že prý by to fakt chtělo sedm. No a my, jako obvykle, máme den jeden. A super by bylo mít dva.

Na severu nás nejvíc překvapily pláže. Krásné, malebné, úžasné. Písečné. Největší pecka. Ani voda se nezdála nepřekonatelná. Z fotek by asi nikdo neznalý neřekl, že tohle je někde v Británii.

U vesnice Unapool to bereme zkratkou, objet blízký poloostrov by nám trvalo minimálně hodinu a cesty tady nejsou nejlepší. Zatímco první úsek, cca Inverness-Wick, je cesta dvoupruhová silnice 1. třídy, místy se rozšiřující na tři nebo čtyři pruhy, jsou některé úseky tady na severu a severo-západě široké dva a půl metru, a cca každých 100-150 metrů je rozšíření na míjení a teoreticky předjetí (pokud ten pomalý před vámi zastaví).

Další zásadní zastávka je hrad Ardvreck, kde máme celkem štěstí, protože se výrazně zhoršilo počasí, ale jenom trošku prší. Chvíli před a chvíli po jsem musel vybudit stěrače na druhou kosmickou rychlost. Konečně trochu toho mlžně-deštivého Skotska jak jsme si ho vysnili, a zároveň doufali, že nepřijde a bude hezky.

Pokračujeme dále po pobřeží, ale vzhledem k tomu, že check-in na hotelu máme v deset, a čas se krátí, nakonec škrtáme další hodinovou, spíš dvouhodinovou zajížďku do Applecrossu. Tam bych se rád někdy podíval. Snad příště.

O půl deváté jsme na „hotelu“, tedy spíš hostelu v Drummnadrochitu u jezera Loch Ness. Fasujeme chatku o výměře asi 3×4 metry, máme ale vlastní záchod a sprchu a tak nemůžeme moc nadávat. Zásoby ještě jsou, ale Patrik už asi deset hodin básní o haggisu, a tak jdeme do snad jediné otevřené reštyky ve městečku, abychom si dali aspoň rybu s čipsama.

Hospoda je svérázná, lid je tu drsný, sedí v poměrně chladném počasí venku, my bychom ale raději vevnitř. Stánek s rybama je ale venku, platí se vevnitř, je to takové zvláštní. Objednávám třikrát Fish and Chips, Patrik je skot a nic nechce. Do doby, než drobným písmem Martin na tabuli ve stánku najde Haggis and Chips. A ještě levnější než ryba.

Všichni jsou spokojení, snad kromě Aleše, který tvrdí, že dostal nejmenší porci. Ta je ale tak obrovská, že si nikdo nestěžuje. Měním s Patrikem kus ryby za kus haggisového karboše, dá se to, asi jako kdybyste udělali karboše z prejtu.

Navrhuju ještě jet se podívat dva kilometry dolů z kopce na jezero, ale všichni toho mají plné kecky a tak se jde na kutě.

pcs.png

Neděle 10.6.

5:50 Hlavní úloha dne: najít Lochnesku. Vyrážíme k hradu Urquhart, ten je zavřený, není z parkoviště vidět. A stejně tak není vidět ani jezero. Původní plán byl strávit ráno kolem jezera, hradu, v 9:15 nakoupit suvenýry v obchodě u hotelu a frčet na letiště. Je 6:15 a víme, že to nemá smysl. Jezero je kdesi za stromama, hluboko pod cestou, není k němu žádný přístup, hrad není vidět… Jedeme pryč. Cestou do Inverness stavíme někde udělat aspoň fotku, ale jako … čekali jsme víc. Jedno z nejslavnějších jezer v Evropě… a ono nic. Nudle v lese. Lochnesku nikdo neviděl ne proto, že tam není, ale proto, že není pořádně vidět ani jezero (jasně, jsou tam lodě… není čas ). Včera jsme viděli asi tisíc hezčích jezer. Ale v těch nežije zakřiknutý dinosauris, tak nikoho nezajímají.

Procházíme si tak centrum Inverness, obchody otevírají pozdě, tak dáváme snídani u Mekáče – jediná otevřená městská instituce. Teda otevřená je ještě benzínka a Tesco, ale tam žádné suvenýry nemají.

Ty kupujeme až na půl cestě do Edinburgu, v Pitlorchy – celkem pěkné místo, pokud potřebujete skotské suvenýry, vaše firma má jako dresscode kilt, nebo vaše garážové hudební těleso nemůže vystupovat bez dud. Ale hlavně – nechtěli jsme nechávat nákup magnetů s lochneskou na letiště (ale měli by je i tam).

Na benzínce u letiště debordelizujeme auto, balíme, doplňujeme pohonnou látku, a pak auto vracíme. Letiště Edinburg má zajímavě umístěné půjčovny – v dochozí vzdálenosti, ale dost daleko na to, aby jinde jezdil od terminálu autobus. Ve Skotsku se ale šetří, a chodí se přes parkoviště pěšky.

Lidí je na letišti jako much, ale security je velmi efektivní a za deset minut můžeme jít hledat šikovné místo k obědu. Salónek je numero uno (jmenuje se No1 Lounge), jeden z top kde jsme kdy byli – hlavní jídlo je à la carte, šest nebo sedm možností, Patrik si dává nějaký lososový nebo tuňákový salát či co to bylo, vypadalo to ale dobře, kluci měli dost dobře vypadající wrapy a já nějakou indickou majdu s rýží, taky to nebylo špatné.

Je tu bar, takže dávám k obědu pivko a pak testujeme nějaké místní wizoury, dotlačíme to někakýma pišingrama. Aby salónek dostál svému jménu, bylo by třeba poštelovat pár drobností:

1. WC není uvnitř, ale musí se mezi stádo do haly
2. Sprcha není ani v té hale
3. Postmix moc pění (ale objednat pití si lze i na baru)

Jinak asi bez výhrad.

Odlet vypadá na čas, jdu se na recepci zeptat, jestli je tady ještě směrem k bráně 25 imigrační kontrola. Není. To mám na britských letištích rád. Snad se to nezmění. Takže můžeme sedět v salónku co nejdýl.

Přicházíme na gate, už se nastupuje, na zavazadla (Ryanair) nedostáváme žluté visačky smrti, takže fajn, boarduju se starou občankou, sedáme do letadla … a kapitán hlásí, že je moc fofr a že máme slot až za půl hodiny. Jde se spát.

Přílet do Prahy před šestou, a jede se domů. A zítra zas do práce…

pcs.pngStatistiky: Napsal od alexx – před 41 minutami – Odpovědi 0 – Zobrazení 19

Napsat komentář