Cesta do Laosu

Cestu do Laosu jsme naplanovali na tri dny. Prvni den prejezd autobusem do Son La, vypalit tam fotky a nakoupit dolary. Druhy den jet autobusem do Dien Bien Phu a treti den prekrocit v dasim autobusu hranice dostat se nekam, kde nam vymeni penize.

Prvni autobus se nam celkem prodrazil. V Mai Chau nebyl bankomat a banka nam odmitla smenit dolar, protoze bankovka byla pocmarana, odmitla smenit euro, ze meni jen velke sumy. V mistnim obchode nam nabizeli kurz cca 16kc (v prepoctu) za euro i dolar, smenili jsme jen dolar a sli jsme na autobus. Po nejake dobe prijel autobus a nasadil nam celkem vysoke jizdne. Jelikoz  jezdi jen dva denne, mohl by ten posledni byt pro nas cizince jeste drazsi. Navic nas tlacil termin vyprseni vietnamskych viz. Na autobus jsme nemeli, nikdo na zastavce nam nechtel vymenit euro. Az jeden typek  kamsi volal, jaky je kurz a pak nam nabidl v prepoctu asi 16kc za euro. Autobusak nam uz chtel ujizdet, tak jsme to smenili, zaplatili 4x predrazeny listek a jeli jsme.

Po nekolikahodinove jizde prekrasnymi horami, udolimi nas autobusak vyhodil v Dien Bien Phu na jakesi krizovatce. Primo pred nosem jsem mel napis Cafe free wifi, tak jsme si rovnou stahnuli do telefonu emaily a sli jsme hledat hotel.

Dalsi den jsme sli vypalovat fotky a kupovat dolary. O vypalovani bylo predem jasne, ze to bude ukol tezky, protoze posledni DVD vypalovacku jsme videli pred 7 tydny v Pekingu. Docela dlouho jsme behali po meste sem a tam, az jsme nasli cloveka s CD vypalovackou. Udelali jsme kompromis, nahrali jsme mu jen pulku fotek a videi, ze nam je vypali na 6 cd, at prijdem za 3 hodiny a jeste jsme si prikoupili 4GB flash kartu.

Vymena penez nebyla o nic jednodusi. Banky i posty nam odmitly prodat dolary, ze podle jakehosi statniho narizeni dolary jen kupuji. Ve dvou ruznych nezavislych bankach nam doporucili jednoho a tez vekslaka, asi je tu jediny clovek, ktery dolary ma a prodava. Vekslaka nebylo vubec  jednoduche objevit a hledali jsme ho cele odpoledne az dovecera. Nakonec jsme ho nasli, protoze jakasi hodna bankovni urednice kamsi volala a sehnala nam adresu. Z vekslaka se vyklubala mistni zlatnice a na vekslaka nemela vubec spatny kurz. Nejdriv jsme si koupili stovku dolaru, vypadala celkem dobre. Pote jsme sli vybrat balik vietnamskych penez a po ceste jsme si nechali v bance (po zaviracce) proverit tu stovku. Projeli ji masinkou, pry byla prava. A tak jsme sli s balikem vietnamskych penez za zlatnici. Ja s prochozenymi a roztrhanymi pantoflemi pajdal uz po seste tou dlouho ulici, ale zvladli jsme to a a koupili si dalsi stovky. Posledni autobus nam ujel a aspon jsme si sli  koupit nove sandale. V me velikosti jako obvykle zadne nemeli, ale jakztakz mi sedly o 4 cisla mensi prave vietnamske Adidasky za 200kc. Adam si koupil prave vietnamske Nike za 85kc a vymenil je tak za stare prave cinske Pumy, ktere v Pekingu koupil za 60kc.

Rano jsme si sedly u silnice a cekali, az bude projizdet autobus, po hodine cekani prijel, ale nechtel nas vzit, ze pry se jeste vrati. Pak prijel, nalozil nas a odvezl nas na autobusak, kde jsme cekali dalsi dve hodiny. Nastesti na autobusaku byla pokladna. Koupili jsme si listky tam a tak si zajistili, ze nas ridic nenahne. Pri cekani na autobus jsme se seznamili s Hungem, mladym dealerem singapurskych mobilnich telefonu eTouch. Hung mluvil pekne anglicky a byl velmi ochotny. On nam povidal o Vietnamu a delal nam prekladatele a my ho ucili, jak se cestuje. Po nevim kolika hodinach jizdy jsme dorazili do Dien Bien Phu. Hung zapomnel v autobuse krabici se vzorky novych telefonu a tak jeste na pujcene motorce po meste honil autobus. Kdyz Hung prijel zpet s krabici, nasli jsme si spolecny pokoj, Hung nam pomohl koupit listky na rani autobus a sli jsme na veceri. Hung se vyznal a tak jsme brzy usedli v kvalitni a levne restauraci. Vysvetlil nam, jak to jidlo jist a co s cim kombinovat. A tak jsem se dozvedel, ze to, co jsem jedl jako polivku, je zalivka do ryze, ze hlavkovy salat se ma namacet do rybiho tuku, ze se do soli vymackne limetka a v rostoku se pak maci maso. Bylo to moc dobre. Vecer nam Hung predvedl sve mobily. Mobil s malym displayem za 20$ mel silnou baterii, adapter na dve SIMky a SD kartu, obsahoval mp3 prehravac a mel vydrzet 15 dni bezneho provozu ci 50 dni v pohotovosti. No nevim. Udajne levny konkurent Nokie.

Rano v 5:30 jsme odfrceli autobusem na hranice. Autobus porad zastavoval, cosi kdesi nakladal. Sedel jsem na pytli s orisky, na baglu jsem mel pytel s ryzovymi nudlemi a nad hlavou krabice ceskych instantnich polevek, ktere Vietnamci dovazi do Laosu. V autobuse krome nas a Vietnamcu byli jeste dva Kanadani a jeden Cinan. 40km usek na hranice jsme jeli nekolik hodin.

Na hranicich slo vse prekvapive hladce, nikdo nechtel uplatek, vyplnili jsme formulare, koupili jsme si viza, dostali razitko. Ale s Cinanem byly na Vietnamske strane problemy. Celnik Vietnamske lidove demokraticke republiky zabavil Cinanovi peticipou hvezdu, kterou mel Cinan na cepici. Ze se pry peticipe hvezdy nebudou vyvazet ze zeme. To Cinana rozzlobilo, nasupene celnikovi vysvetloval, ze Cina ma stejnou peticipou hvezdu a ze ma na ni pravo. Podle celnika byla peticipa hvezda jen jedna a to Vietnamska. Zbytek osazenstva autobusu se bavil. Pak se Cinan dozadoval svobody, chtel vystavit potvrzeni o zabaveni peticipe hvezdy a pak na nej cely autobus cekal jeste 15minut, nez si to s tou hvezdou vyrikaji. Na Laoske hranici se cekalo na nas, az si vyridime viza. Cinan travil volny cas tim, ze honil po celnici slepici, docela ho to bavilo. Jini expert zase trapil a rozslapaval nejruznejsi hmyz.

Po prejezdu hranic se cesta zhorsila, misto mostu brody. Pred kazdym hlubsim brodem sundal ridic autobusu z motoru vzduchovy filter a za brodem ho zas namontoval. Zbytku motoru nevadilo, ze se namocil. Na jednom brode jsem s napetim sledoval, jak hladina stoupa po schodech, az se voda dostala do autobusu, to jsme rychle nadzvedavali bagaz. Cinan u brodu sbiral kameni a schovaval si ho baglu. Cinan byl blazen. Zacal nam a jinym spolucestujicim rozdavat kameni a tvaril, ze nam dava nejcenejsi vec na svete. Tak jsme mu dekovali a dary s potesenim prijali. Nakonec cela cesta 100km dlouha nam trvala asi 7 hodin.

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd

Napsat komentář