Cesta do Indie, 9.díl – Cesta na sever

Z Jasailmeru jsme jeli vlakem 19 hodin do Delhi. Byl to lehátkový vůz, ekonomická třída. Nebyla tam žádná kupé, prostě otevřený vagón s lehátky. Jako by to byl český lehátkový vagón a měl u všech kupé odmontované dveře a lehátka byla i v uličce.

Vedle nás sedělo děcko, které dostalo novou hračku, na které se mačkaly různé čudlíky a hračka vydávala různé zvuky. Ideální hračka pro dítě do nočního vlaku. Nejprve jsem přemýšlel, jak z hračky nenápadně vyndat baterky, ale poté se děcko unavilo a hračka se ztišila. Až brzo ráno zase začala dělat zvuky. V noci jsem ale nemohl spát, strašně mrznul. V ekonomické třídě jsme nedostali deky, jelikož jsem neměl ještě svůj batoh, neměl jsem ani spacák. Ke všemu byla u mého lůžka díra ve vlaku a z ní na mě foukal studený noční vzduch. Natáhl jsem na sebe všechno své oblečení (mikina + náhradní triko + kašmírskou šálu) a nasadil jsem si kapuci. Pokoušel jsem se usnout, ale protože jsem mrznul a protože strojvedoucí každých 5 vteřin tahal za sirénu, neusnul jsem. Po nějaké té hodince mrznutí jsem se na lůžku obul, aby mi alespoň netáhlo na chodidla. Pak jsem zkoušel zas hodinku usnout, ale byla moc zima. Posbíral jsem nějaké odpadky a trochu jsem ucpal tu díru. Šálu jsem si dal na nohy, sice stále zmrzlý jsem usnul. Odpadky se za nějakou dobu vyklepaly z díry, ale už jsem to nějak vydržel. K ránu jsem objevil asi nejteplejší polohu, která se dá vymyslet s jednou kašmírskou šálou. Sednul jsem si do tureckého sedu, přikrčil jsem se a obalil jsem se šálou, na tohle kupodivu její délka stačila. Navíc v tureckém sedu jsem zabíral méně místa a mohl jsem sedět dál od díry. Nevýhoda této polohy je, že v tureckém sedu se nedá sedět hodiny. Když vyšlo slunce a zasvítilo do vagónu, dostal jsem nesmírnou radost a byl jsem velice šťastný. Ještě jsem rozmrzal celou cestu do Delhi. Ve vlacích občas procházejí lidé a nabízí různé věci k jídlu a pití. Někteří nabízí i zámky, aby si spící člověk mohl zamknout k lehátku zavazadlo. Jelikož ve vlaku není odpadkový koš, vše se hází na zem. A po pár hodinách je na zemi celkem slušný brajgl. K ránu se se v tom brajglu po rukou přišoupal beznohý klučina a hadrem to trochu odmetl z našeho kouta. Pak natahoval dlaň a osazentvo dělalo, že ho nevidí. Vojta byl nakonec grant a na očistu podlahy mu přispěl.
 
V Delhi na letišti jsem podstoupil strašlivou byrokratickou proceduru, abych dostal batoh, rozdal jsem neuvěřitelné množství podpisů do různých knih a formulářů různým lidem v různých místnostech. A zároveň oni mi vypsali strašně moc formulářů. Obešli jsme asi několik pohlavářů Emirátských aerolinek, abych obdržel další potřebné autogramy.Nakonec jsem prošel dvěma bezpečnostním kontrolami a dostal se do skladu se zavazadly. Tam po mě skladník chtěl peníze za úschovné zavazadla. Tak jsem se rozčílil, proč bych měl platit já, když oni mi ztratili batoh. Zaměstnanec Emirates mě ujišťoval, že mi to v kanceláři proplatí. Jelikož po mě chtěl asi jen 200Kč a mnohem cennější batoh jsem měl už v ruce, zaplatil jsem to. Batoh mi prý nepřišel do hotelu, protože v něm ochranka něco nebezpečného objevila a měl jsem jim to vysvětlit. Musel jsem projít ještě bezpečnostní kontroly s batohem. Nejprve jsem šel na rentgen. Tam nic nenašli. Pak jsem šel na ruční prohledávání batohu. To měli dělat čtyři Indové, ale všichni seděli na židlích, nohy na stolech a četli noviny. Zaměstnanec Emirates chvíli čekal, zda se nám nezačnou věnovat, pak je opatrně s provinilým výrazem vyrušil a ukázal jim lejstra. Vůbec se jim nechtělo pracovat, tak papír podepsal a bezpečnostní kontrolu si odpustil. Nakonec mě Emiratské aerolinky pěkně vypekly. V kanceláři mi to neproplatili, protože byla prý neděle a nemají tam pokladního. Zkoušel jsem se s nimi hádat, ale nikam to nevedlo. Ale do pondělí jsem tam samozřejmě nečekal a jeli jsme na autobusák. Tam to bylo šílený. Bílé tváře s krosnama byly naháněny desítkami podvodníků, kteří všichni prodávali lístky, vydávali se za řidiče autobusu. Dostali jsme nesčetně protichůdných a navzájem se vylučujících informací. Museli jsme vběhnout do autobusu a ptát se cestujících, kam jedou. Nakonec se nám nepodařilo dostat se do autobusu do Amristaru, i když tam očividně někde musel být. Tak jsme jeli na jistotu do Ludyany a z ní do Amristaru. Konstruktér asi zapomněl namontovat tlumiče do autobusu. Drncalo to tak strašně, že jsem si rozsekl obočí a sedačku přede mnou. A pani za mnou si na jiném výmolu udělala něco s nohou. Teď už vím, že se v indickém autobusu musím držet zapřený. Jeli jsme v noci a vůbec jsem se nevyspal. V Autobusu byla taky fest zima, musel jsem sedět navlečený ve spacáku. V Ludyaně jsme přestupovali do Amristaru, jak nám poradil jeden sikh, on jel tím samým spojem a tak jsme se ho drželi. V Ludyaně se nás naháněči snažili přesvědčit, že už nic do Amristaru nejede a že jediná naše možnost je nechat si od nich doporučit hotel. Ale onen sikh (bývalý řidič kamiónu v USA, toho času hudebník) se za nás postavil a řekl, že to jede. Hned na něj byl zbytek Indů velice nazlobený a vyčítali mu, jak na nás mohli skvěle vydělat. Říkal, že neví, kdy to jede, ale že to jede. Po dvou hodinách skutečně přijel autobus a po pár hodinách jsme byli v Amristaru.

Tam nás zas oblehli nahaněči a táhl se za námi dav lidí, který na nás chtěl vydělat. Asi půl hodky jsme jim utíkali, měli výdrž. Nakonec jsme si od jednoho posledního s nejdelší výdrží nechali ukázat celkem levný hotel asi za 300 (180Kč) rupií na pokoj. 

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd

Napsat komentář