Cesta do Indie, 7.díl – Končíme s řidičem

Krmení opic

Včera jsme byli v Ranakpuru v dražším hotelu (asi) 200Kč/os/noc , řidič nám tvrdil, že levnější je nemožné najít. Sice jsem mu moc nevěřil, ale i průvodce Lonely Planet se tvářil, že je to tu velice drahá turistická oblast. Našli jsme nakonec kousek vedle pěkný za 80Kč/os/noc, o kterém LP neměl ponětí. Řidic se asi urazil. Tam z toho měl jistě provizi. Pak nám ještě doporučil průvodce z hotelu, ale chodili jsme tam sami. Byli tam nějaké chrámy a dělali jsme výlety do přírody. Dostali jsme se i k jezeru, kde byla vesnička a žili tam jak ve středověku. Ani plastovou láhev jsem neviděl. Měli jen chýše z klacku a hliněné nádoby a něco tam pěstovali. Ale i ty jejich děti lehce žebrali. Prostě to není jen v městech, ale i na venkově a na odlehlejším venkově. Alespoň nejsou dotěrný, dnes nás ve městě žebračky chytaly za ruce.

Dnes byl náročný den. Ráno jsme řekli řidičovi, že s ním končíme. Sice máme zájezd zaplacený až do 13.1. 2009, ale už to je pořád stejné a chceme jet na sever. Jaisalmer si už projedeme sami. Řidič byl z toho nevrhlý a volal šéfovi, pak jsme se tam po telefonu hádali. Byli jsme někde u silnice u stánku uprostřed pustiny. A šéf přikázal řidičovi, ať nás nechá tam v pustině. No nenechal nás a odvezl nás do Judpuru, odkud píšu. Tady jsme o půl hodiny prošvihli rezervaci vlaku 2.třídy spaní a už zbyla jen první dražší, tou vyrazíme před půlnoci. Je tady ve městě nějaký hrad či pevnost. Nakonec nám volal řidičův šéf a vrátí nám nějakou 1/10 z ceny zájezdu. Asi abychom nedělali problémy. Řidič neměl moc důvod nechat nás v pustině, protože mi půjčoval 2000 rupií (800Kč) a abych mu je mohl vrátit, potřeboval jsem jet k bankomatu. Takže to potřeboval i on. Vyšlo to pěkně.

Jodpur je hezké město, mají tam velikou pevnost, tam jsme ale došli až v noci, protože po cestě byly nějaké slavnosti. Nejprve nějaká hinduistická a pak muslimská. Na muslimské mladíci šermovali, bubnovali, k tomu někdo zpíval. Pak se tam nějaký chlapík nechal dobrovolně zmrskat roztřepeným provazem a očividně se mu to líbilo. Tady v těch čtvrtích asi moc bělochů nevidí. Byli jsme neustále jako vždy středem pozornosti, ale ještě víc. Šli jsme po ulici a lidé na nás pořád volali haló, mnoho lidí a hlavně děti nás zdravilo a podávali nám ruce. Maminky nás ukazovali dětem. Občas nám podávalo ruce tolik lidí najednou, že jsem měl v každé ruce několik rukou najednou. Většinou to bylo vřelé, občas někdo zkusil něco vysomrovat. A za focení ani nechtěli peníze. Už se těším, až půjdu v česku po ulici a nikdo si mě nevšimne.

Pak jsme teda v noci došli na hrad, už bylo zavřeno, ale byl tam super výhled. Byla otevřena jen hradní restaurace, tak jsme tam šli. Chlápek nás zavedl do výtahu a jeli jsme moderním výtahem někam nahoru na hradby. Bylo to jako kdyby se na Křivoklátě ve věži postavili moderní výtah. V celé hradní restauraci jsme jedli sami, takže jsme vlastně měli hrad pro sebe. Restaurace byla na místní poměry drahá a luxusní, jídlo tedy stálo jako v Česku v obyčejné hospodě. Chlápek se nám snažil namluvit, že to město má 84 miliónů obyvatel. Ve skutečnosti má 840 000 obyvatel. Tady je těch miliónových měst celkem hodně, tak už mi to ani nepřijde velký.

Pak jsme blbli v podhradí s místní mládeží a nakonec jsme jeli rikšou na nádraží. Jezdit taxíkem je celkem levné. Stálo to bez smlouvání 8Kč. 

Pak jsme lůžkovým vagónem do Jasailmeru. Přijeli jsme v pět ráno, odehnali jsme všechny otravy a šli jsme do města. Nejdřív jsme si dali snídani a pak internet. Je tu takový fajn hotel na hradbách, ještě je tma, ale už teď to město vypadá hodně pěkně. Je to veliká pevnost, pouštní město. Hrad je velikostí srovnatelný s Pražským Hradem. Ale je to takové mohutnější, drsnější, opevněnější. Jsme v restauraci někde na hradbách. Až se rozední, vybereme si safari a pojedeme.

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd

Napsat komentář