Cesta do Indie, 10.díl – Na hranicích s Pákistánem

Zlatý chrám v Amristaru

Ráno jsme vyrazili ke zlatému chrámu. Nebylo to daleko a tak jsme šli pěšky. Neustále se zastavovaly kolem projíždějící rikši a autorikši a snažili se nás přesvědčit, že potřebuje svézt ke Zlatému chrámu. Vojta si cestou kupoval na trhu nějaké ponožky a pak jsme se stavili na obědě v restauraci. V restauraci zjistil, že si u trhovce zapomněl malý baťůžek. Tak pro něj běžel a naštěstí tam ještě byl. Po dlouhé doby jsem slevil ze svých vegetariánských zásad a objednali jsme si kuře. Netušil jsem na jaký způsob, tomu už jsem nerozumněl, prostě jsem ukázal někam do jídelníčku na stránce s kuřaty. Vojta také. A pak jsem se ještě snažil objednat brambory jako přílohu, ale v restauraci neuměli vůbec anglicky a ani se neuměli moc dovtípit. Když jsme něco chtěli, zavolali takového malého kluka, ten sice také neuměl anglicky, ale alespoň měl trochu postřeh. A jelikož se mi pořád nepodařilo objednat ty brambory, šel jsem do „kuchyně“ (takový špinavý kout u vchodu do restaurace, kde se všechno připravovalo) a vyhrabal jsem tam s pytle bramboru a ukázal jsem na ni. Oni se zatvářili, že všemu rozumí.
Zlatý chrám v Amristaru
 Po nějaké době nám přinesli kuře. Jedno bylo ve žluté omáčce nasekané jako do číny, akorát bylo nasekané i s chrupavkami kostmi. Druhé bylo dobré. Kuře jsme měli už na stole, ale malý klučina se ještě pořád snažil loupat brambory. Když jsme kuře už skoro snědli bez přílohy, přinesli pšeničné placky. Ty bylo dobré. V té době už malý klučina tvaroval z brambor hranolky. Ale jelikož jsme chtěli ten den něco stihnout, rozhodli jsme se na brambory nečekat. Vzali jsme si rikšu a ta nás tam dovezla ke Zlatému chrámu, co by dup. Před vstupem do chrámu jsme si ještě domluvili výlet džípem na slavnost na hranicích s Pákistánem. Chlápek tvrdil, že je z cestovky, měl tam zaparkovaných několik turistických aut se stejným logem. Než jsme mu dali zálohu (bylo to pár drobných), chtěl jsem, aby mi ukázal, že má klíčky od toho auta. Zavolal na někoho, ten někam odběhl, pak přiběhl někdo a rukou zvenku vytlačil zadní okénko, strčil ruku do auta, zatáhl za něco a otevřel kufr. Sice se do toho auta dostal bez klíčků, ale riskli jsme to. Zájezd byl zamluvený a šli jsme do chrámu. Zuli jsme se, uložili boty do úschovny, očistili nohy ve svaté vodě a vkročili jsme do nádvoří chrámu.


Na chrám jsem koukal jak puk, to jsem fakt nečekal. No prostě chrám z pravého zlata a plno věcí kolem a hlavně ta duchovní stránka. Chrám se nacházel uprostřed velkého bazénu se svatou vodou. Okolo bazénu vedl několik metrů mramorový chodník s kobercem a vně chodníku byli další moc pěkné budovy z mramoru. Na podlaze a na zdech bylo cosi vytesáno sanskrtem a občas i anglicky. Zlatý chrám se odrážel ve vodě a voda se odrážela ve zlatém chrámu. Zlatý chrám v Amristaru je nejsvatější místo církve Sikhů, protože je tam uložen originál svaté knihy Guru Granth Sahib, což je pro Sikhy totéž, co bible pro křesťany. Až na to, že žádný originál křesťanské bible není. Ve zlatém chrámu se slouží mše 24hodin denně 7 dní týdnu. Neustále tam zpívá a hraje na nástroje a modlí se několik kněží a věřící s nimi. Okolo chrámu je vybudována ohromná charita. Je tam pro všechny zdarma jídlo 24 hodin denně. Vydá se tam asi 40 000 jídel denně. Je to základní jídlo a je především pro chudé a poutníky. Bylo tam dost poutníků.

 V zásadě má Sikhismus podobné základní teze jako křesťanství a islám (existuje jeden bůh, lidé jsou si rovni, je dobré dávat almužnu,…). Ale to, čím se od některých odvětví křesťanství (husiti, dominikáni, františkáni) liší je to, že tyto křesťaňské řády hlásají chudobu, zatímco Sikhismus hlásá, že není nic špatného na tom být bohatý. Ať už je to důsledek nebo příčina, bohatí a mocní muži v Indii (bohaté a mocné ženy v Indii asi nejsou) se hlásí k Sikhům a přispívají na charitu. To pak přitahuje chudou členskou základnu, díky tomu, že rozdávají jídlo. Toto náboženství je jedno z nejmladších, vzniklo začátkem 18 století a má již 19 miliónů členů. Postavení Sikhů je velmi podobné postavení židů. Sikhů je na světě 19 miliónů, židů 14 miliónů, ale přesto členové těchto církví patří ke společenské elitě. Za posledních 105 roků 14 milionů Židů získalo přes 180 Nobelových cen, 10 miliónů Čechů získalo 5 cen a 1,4 miliardy muslimů získaly všeho všudy ceny tři. O Sikhských Nobelových cenách statistiky nejsou.


Zlatý chrám jsme si obešli spolu s ostatními poutníky, a jelikož jsme měli objednaný výlet, nechali jsme prohlídku na pozdější dobu. Došli jsme na domluvené místo, tam už čekal džíp a narvalo se nás tam 10 lidí. Řídil ho celkem mladý kluk a jel jak blázen. Jel víceméně v protisměru, aby mohl všechny předjíždět, a troubíce vytlačoval protijedoucí motocykly, rikši a cyklisty a jiná vozidla do krajnice nebo ze silnice. A do svého pruhu se řadil jen na mžik, když jel v protisměru náklaďák nebo autobus. A bylo to vždy o chlup. Byl jsem z toho nervózní, ale Vojta mě uklidnil, že ve Vietnamu přežil jízdu s řidičem autobusu, který řídil stejným způsobem a ještě u toho psal smsky.


Dorazili jsme na hranici s Pákistánem, tam turisty rozdělili na muže a ženy a každá skupina čekala extra frontu a každá měla svoji bezpečnostní kontrolu. Muž byl prohledáván mužem, žena ženou. Pak jsme přišli do hlediště. Hlediště bylo opět rozdělené. Jedno hlediště pro muže, druhé pro ženy. Hlediště bylo asi 200m od hranice. Na Pákistánské straně bylo zas hlediště pro Pákistánce. Pak začalo slavnost. Slavnost je parodie na napjaté Indicko-Pákistánské vztahy, parodie na Indicko-Pákistánskou provokaci.

Nejprve na Indické straně běhala Indická děvčata s Indickou vlajkou k hranici a zpět. A Pákistánská děvčata dělala totéž s Pákistánskou vlajkou za hranicí. Pak se hrála nějaká hudba, trochu se tancovalo. Pak moderátor něco říkal a lidi hromadně křičeli hesla jako Hindustán-džindabán (modlíme se za Indii). Na pákistánské straně to bylo podobné. Pak se otevřela brána a vojáci pochodovali (stylem jako když Oldřich Kaiser paradoval střídání stráží v Londýně) k bráně, kde se provokovali tím, že překročí hranici. Možná ji někteří i překračovali. A lidi řvali a bavili se. Pak to skončilo a jeli jsme tím šíleným řidičem zpět do Amristaru, kde jsme se vrátili do Zlatého Chrámu.


Už byla tma a Zlatý chrám byl osvětlený a světlo se odráželo ve zlatě a zlato ve vodě a světlo ve vodě a voda ve zlatě a vypadalo to úchvatně. Znovu jsme si obešli svatý bazén a zamířili jsme po mostě přes pozlacenou bránu do chrámu. V chrámu seděli, hráli, zpívali a modlili se svatí muži. Měli na „oltáři“ pod pokrývkou originál svaté knihy. Také tam sedělo plno věřících, kteří zpívali a modlili se s nimi. Chrám měl tři patra. Z prvních dvou bylo vidět na mši. Ve třetím seděl guru v pozlacené „kanceláři“ nebo modlitebně či co to bylo a koukal do velikánské knihy. Chrám byl zlatý zvenku i ze zevnitř, jen přízemí bylo z mramoru. Atmosféra byla velice duchovní. Chvilku jsem poseděl a pak jsme se mezi těmi všemi poutníky s Vojtou ztratili. Po dobré půlhodině hledání, kdy jsem obešel chrám dvakrát dokola, prohledal jsem to venku i uvnitř, jsme se našli. Bylo to opravdu moc pěkné a navíc oproti Taj Mahalu to bylo zadarmo. Sikhové mají narozdíl od muslimů a hinduistů vstupné do chrámů vždy zdarma.


Šli jsme tedy na kutě a potřebovali jsme najít hotel, kde jsme byli ubytování. To byl trošku problém, protože jsme nevěděli jeho jméno a ke chrámu jsme se vezli rikšou. Nejprve jsme to zkoušeli najít, ale bez úspěchu. Pak jsme změnili taktiku, nechali jsme se odvézt na autobusové nádraží a snažili jsme se rekonstruovat naši trasu z předchozího dne, kdy jsme utíkali všem otravným hoteliérům a taxikářům. Po nějaké době bloudění v hluboké noci jsme to našli. Na recepci jsme si vyzvedli uschované bágly. Při úschově zavazadel jsem si prozřetelně zapnul zip tak, abych poznal, že ho někdo rozepnul a zapnul. Byl zapnutý jinak! Někdo z personálu hotelu se mi hrabal v batohu. Ach jo. Nic nechybělo, tak jsem to neřešil. Hrabali se jen v jedné kapse, kde jsem měl blbosti. A alou na kutě.

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd

Napsat komentář