Cesta do Indie, 14.díl – Jeden den s Tibetským uprchlíkem

Lopsang

Večer, po výletě na Triund nás oslovil jeden mladý Tibeťan, zda si s námi může povídat, že by si rád zlepšil svoji angličtinu. Tak jsme souhlasili a pozvali ho na čaj. Představování mi dělalo problémy, protože zapamatovat si tibetské jméno je nadlidský úkol. Jeho křestní jméno bylo LobsangTimpu, což znamená něco ve smyslu, že bude šťastný. A když se člověku představí víc Tibeťanů najednou, je v tom takový guláš, že jsem v takových situacích nepochytil ani jedno jméno. Tibetská křestní jména nedávají rodiče, ale dává je dětem tibetský duchovní a jedno křestní jméno se skládá ze dvou ustálených slov a dává dohromady nějaký význam, například (Ten, který bude mít dlouhý a šťastný život; Ten, který je silný a ochraňuje dharmu; Slavný sněžný leopard;…).

Ten kdo soudí dobro zlo

Lopsang byl 21letý student tibetské školy v McLeod Ganj, byl v Indii krátce, protože nedávno emigroval z Tibetu. Emigroval, protože chtěl studovat Tibetštinu a chtěl vidět jeho svatost Dalai Lamu. Tibet v Tibetu vlastně už není. Byl vojensky obsazen a kulturně zdecimován. Kláštery byly zničeny nebo se z nich udělaly čínské sklady. Čína postavila železnici spojující Tibet se zbytkem Číny a k šesti miliónům Tibeťanům nastěhovala deset miliónů Číňanů. Ve školách, v obchodech, na veřejnosti se už mluví jen čínsky, ve školách mají žáci čínské uniformy. A v celé Číně (včetně Tibetu) se ve všech učebnicích a mapách Tibet vymazal z mapy a popírá se jeho existence napříč historií. Většina Číňanů vůbec netuší, co to je Tibet. Kromě Tibetu se snaží osamostatnit i Východní Turkestán neboli Ujguristán, o kterém jsem do té doby neměl ani ponětí. K mému překvapení existenci Tibetu popírají i aplikace Google Maps, Google Earth a Yahoo maps.

Budha

Lopsang tedy sehnal převaděče, připravili si zásoby na cestu a v létě ve skupině 12 lidí vyrazili pěšky přes Himaláje do Nepálu. Protože tibetské hranice s Nepálem hlídá neskutečné množství čínských vojáků, uprchlíci musí jít těmi nejvyššími himálajskými cestami a pochodovat hlavně v noci. Lopsang vyprávěl, že jejich cesta trvala 12 dní. Poté naprosto unavení a ospalí si nevšimli vojáků, těch si na poslední chvíli všiml převaděč a zvolal, ať všechno zahodí a Peklo a nebe
utíkají. Tak vše zahodili a utíkali. Vojáci zadrželi 6 z 12 uprchlíků. Lopsang byl mezi šťastnějšími šesti. Poté prý obcházeli vojáky dalších 5 dní bez věcí a bez jídla a úspěšně přešli do Nepálu. Dalším úkolem uprchlíka je nepadnout do rukou Nepálské policie (ta by je vrátila Číně), ale musí padnout do rukou Tibetského sběrného centra pro uprchlíky, poté na ně už Nepálská polici nemůže. Odtud je transportují do Indie, kde se každý uprchlík setká s jeho svatostí Dalai Lamou a může si vybrat, zda se chce stát mnichem a žít duchovní život nebo zda chce studovat tibetské školy. Lopsang se smál a říkal, že se mu líbí holky tak moc, že nemůže být mnich. V tibetských školách se z jazyků učí centrální Tibetština, Tibetština provincie, ze které je uprchlík, Angličtina a Hindu. Dále se tam učí tibetská kultura, přírodní a společenské vědy. Studenti jsou při studiu finančně podporováni již dostudovanými studenty. Lopsang se po studiích chce vrátit přes hory do Tibetu a učit tam Tibetštinu. Tvrdí, že čínská vláda neví, že emigroval a ani to nezjistí. Jelikož byl už večer, domluvili jsme se s ním na další den, že nás provede po Dharamsale.

Ráno jsme se setkali u snídaně s Lopsangem a jeho kamarádem, jehož jméno si už nevybavím a vyrazili jsme na výlet do Dharamsaly,kde jsme navštívili knihovnu, klášter a tibetský institut. Dopoledne jsme zakončili obědem v levné rodinné tibetské restauraci, kde nás 4 jídla s pitím vyšla dohromady asi na 100Kč. Rozloučili jsme se a vyrazili jsme autobusem do Mandi.

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd

Cesta do Indie, 13.díl – Himaláje a výlet na Triund

Triund

Brzy ráno jsme vstali a vyrazili jsme na trek. Obchody a restaurace byli ještě zavřené a velice orientačního plánku jsme vyrazili z obce do kopce. Prošli jsme lesem, kolem nějaké tibetské instituce s různými modlami a nahoře jsme zjistili, že tudy cesta nevede. Tak jsme to prolézali přes pozemek tibetské instituce a dorazili jsme k jezeru, kde jsme se nasnídali a zeptali se na cestu. Od jezera se k nám přidal pes hostinského jménem Charlie a později se přidali ještě další dva psy, jeden malý a jeden velký. S naší psí smečkou jsme zamířili do rododendronového lesa. Pes Charlie byl očividně velký tulák, protože ho znali jménem na kilometry daleko.


Triund
Pořád jsme stoupali lesem, pak cesta začala být hodně kamenitá, časem začali řídnout stromy, a když už jsme byli celkem vysoko, objevil se první sníh. Nejprve byl jen ve stínu. Jak jsme stoupali, tak pak byla pokrývka větší a větší, až jsme šli ve sněhu. Celkem to klouzalo, i když pro nás to bylo celkem v pohodě, ale naložení osli, které jsme na stezce potkali, na sněhu bruslili, div se nerozplácli. Po cestě jsme přibrali čtvrtého psa, který se s Charliem vyloženě nesnášel a naštěstí se později odpojil. Naše tříčlenná smečka se nás stále držela. Po poledni jsme vystoupali do jakého si sedla, kde byl uprostřed Himalájí osamělý stánek s vodou a jídlem, tam jsme si dali oběd. Mimochodem nám stánkař nabídl hašiš. Naposledy nám nabízeli hašiš v Delhi, tam nám ho nabízeli každý den a za směšné ceny. Přestože jsou tu za držení drog velké tresty, jsou tu drogy velice dostupné a velice levné. I pan hašišák znal Charlieho jménem.


Triund
Už byla asi jedna hodina a Triund nikde. Podle toho, kolik jsme toho ušli, už bychom tam měli být. Stoupali jsme tedy dál, už cesta zmizela úplně a jen na stromech a kamenech byli pověšené tibetské vlajky a museli jsme se prodírat sněhem. Snažil jsem se unavit neunavitelného Charlieho, házel jsem sněhové koule po kopcích a Charlie za nimi neustále běhal velice daleko. Šlo to velice pomalu a po chvilce jsme toho nechali, jelikož jsme si nebyli jistí, že pod vrcholem můžeme přespat, byl leden, kdy se brzo stmívá, rozhodli jsme se pro návrat. Cestou zpět jsme se zeptali pana hašišáka, zda ta jeho chata není náhodou Triund a on že ano. Triund se nachází ve výšce 2900m. Výš už se bez zimní výbavy v lednu jít nedá.


Triund
Cestou dolů jsme někam špatně odbočili, ale v podstatě se tam není kam ztratit, protože člověk kouká na údolí. Došli jsme do nějaké jiné obce, kde se odpojili dva psy a poté jsme došli zpět k jezeru. Charlie už byl doma u pana hospodského a pan hospodský po nás chtěl 500 rupií za to, že s námi šel celou cestu a dělal nám průvodce. Tak jsme se mu vysmáli. Večer jsem psal emaily a Vojta šel do Kina na Bollywoodský film Om Šanti Om. Prý byl film velmi dlouhý a velmi romantickýSmile. Další den jsme byli na filmu Slumdog Millionaire (v Čechách má vyjít pod názvem Milionář z chatrče). Film mě učaroval, zvláště pak proto, že tak pěkně vystihl prostředí, ve kterém jsme se denně pohybovali a ukazoval nám ho z druhé strany. Jsem rád, že jsem ten film viděl právě v Indii, člověk si odnese z toho filmu mnoho víc, protože si pak začne srovnávat svůj pohled na ty věci, co viděl s pohledem režiséra.

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd

Cesta do Indie, 12.díl – Malý Tibet a Himaláje

McLeod_Ganj

Z Amritsaru jsme jeli přes nějaké město a přes Dharamsalu do McLeod Ganj, sídla jeho svatosti Dalai Lamy. Je to tu moc pěkné. Přesto, že jsme v nadmořské výšce 2082 nad mořem, je tu ještě teplo a rostou tu banánovníky, cukrová třtina, bambus a podobné plodiny, ale nad městem se tyčí zasněžené hřebeny Himálaje. Cesta z Amritsaru trvala celý den, opět jsme jeli autobusem, který nepéroval a byl malinký, ale už jsem si zvykl. Přijeli jsem do McLeod Ganj večer. Na autobusáku byli připraveni hoteliéři, aby se na nás vrhli. Tak se na nás vrhli. Byli tam dva hoteliéři a každý prosazoval jeden hotel a byli tam i pomocníci, kteří jim v tom prosazování pomáhali.
Tibetsti mnisi
Nejdřív jsme je chtěli ignorovat, ale křičeli na nás opravdu nízké ceny. Chtěli jen 80Kč za pokoj s teplou vodou, což je 40Kč na osobu. Věděl jsem, že je to tu levné, a že jelikož není sezóna, jsou ceny ubytování ještě poloviční, ale shánět něco levnějšího už nemělo cenu. Tak teď jsme se rozhodovali, kterého hotel si prohlídneme. Rozhodli jsme se pro toho, který uměl dobře anglicky. Byl to po několika dnech člověk, který uměl pořádně anglicky. A mohl nám tudíž radit, jak a kam se dostaneme atd. Pokoj byl útulný, dokonce s ramínky ve skříni. Výhled jsme sice měli někam do zdi, ale stačilo otevřít dveře, udělat tři kroky a bylo vidět na Himaláje. Tak jsme šli na večeři do tibetské restaurace. Tibetská kuchyně je super. Mňamka.
Tibetska kuchyne
Už jsem tu indickou kuchyni nemohl vidět.


Vyspal jsem se nejlépe z celé dovolené. Po 5 dnech jsem viděl teplou vodu, tak jsem se koupal a čvachtal tak dlouho, až jsem všechnu vyplácal. Předtím jsem spal totiž jednou na poušti, další noc ve vlaku, další v autobuse, další dvě noci v hotelu, kde byla studená voda. Sice nám tam slibovali, že je tam teplá, ale zas jsme se nechali napálit. Ono nejde moc dobře zjistit, protože když se jde člověk ubytovat, tak mají všude vypnuté bojlery a je tam studená. A pak už se mi to nechtělo řešit, stěhovat se jinam. Bylo to tam totiž hodně levné a jinde to bylo drahé. 


V tomto hotelu máme Larisu a ještě k tomu teplou deku. A ještě k tomu jsem měl spacák do mrazu. Bál jsem se, že se na nás v noci nasune ledový vzduch z horského hřebenu. Totiž z kurzu paraglidingu vím, že v této oblasti se v noci sune studený vzduch z hor do údolí. Ten den, jsem si totiž nevšiml, že to má zvenku i skleněné okno a myslel jsem, že tam je pouze ta síťka. Ale bylo mi v noci teplo. Dosud jsem pár dní v noci mrznul. Byla někde díra ve vlaku nebo v autobuse a moc to v noci foukalo. Dnešní ráno jsem zahájil jablečným závinem z tibetské pekárny. Z terasy hotelu je moc pěkný výhled na horské štíty. Dnes jsem koukal, že sníh je i v lesíku nad obcí. Po ránu tu mniši roztáčí modlitební mlýnky. To je takový vynález. Nejprve se zaběhávají a asi 100x nebo 1000x se do nich namluví modlitba. No a pak už s nimi stačí zatočit a oni se modlí za nás. Pak je tady na návsi forten, je to budova plná modlitebních mlýnku, které jsou vmontované do stěn. Stačí se kolem projít, roztočit rukou ty válce a už se to za tebe pomodlí. Vypadají jako válce jízdních řadu v česku na nádraží.

Himalaje
Jsou tu moc milí lidé. Usmívají se a nelepí se na bílou tvář. Jinak jsme se už pár dní nenechali ošidit. Zkoušeli na nás různé triky s lístky na autobusy, s tím, že to nejede. S placením nějaké ubytovací daně v hotelu a tak. Prostě jsme na recepci řekli, že je to blbost, že nic takové platit nebudeme. Tak recepční zavolal šéfa a ten ho akorát sprdnul a nechal nás jít. Na vysokohorské výlety to nevidím, není sezóna, nahoře je sníh, nemáme tolik času a nejsme aklimatizováni na nadmořskou výšku. 


Byli jsme se podívat u sídla Dalai Lamy, v tibetské škole, v tibetském muzeu, v tibetských klášterech, U čortenu a na procházce po horách. Ani jsem netušil, jak ta Čína ty tibeťany masakruje. Ale je to velice vzdělaný, uvědomělý národ. Klobouk dolů. Proto se mi to tu líbí. Tibeťané se na základce učí několik jazyků: centrální Tibetštinu, Tibetštinu své provincie, centrální Hindu a Anglicky. A někteří umí další Indické dialekty nebo jazyky. Připadá mi, že Tibetskými jazyky mluví plynně, někteří mají problémy s Hindu. Dalai Lama tu má neuvěřitelnou autoritu a uznání. Zbytek dne jsme chodili po kopcích v okolí, po obci. V restauracích mají dobré jídlo za pár kaček. Obchody mají zajímavé zboží. Jdeme brzo spát, protože ráno se chystáme na horskou túru na Tribunt.

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd

Cesta do Indie, 11.díl – Milostné vztahy v Indii

Tady v severní Indii už je to asi víc metropolitní. Holky se tu usmívají a dokonce se tu dají i vidět holky našeho věku. To v Rajastánu(stát v Indii, kde jsme dosud cestovali) bylo téměř nemožné. Asi tam jsou po svatbě zalezlé doma a už nikam nechodí. Až pak později když mají děti, i Kishor mi tuto teorii potvrdil. V Rajastánu ženicha a nevěstu vybírají rodiče. Řekl bych, že se tam žení celkem brzo, protože poslední mladé holky, co se tam vyskytují, mají tak 16 let. Starší se tam už nevidí. A Když jsme byli v Ranakpuru, tak tam se žení a vdává dokonce už ve 3 letech. 




V Dillí a tady na severu už to bude asi částečně vlastní výběr, protože jsem tu viděl nějaké mladé koketovat. I holky tu mrkají očkama, to v Rajastanu neexistovalo. Tam když se holky usmáli, tak pak chtěli vyfotit, tak jsme je teda vyfotili, abychom jim tu radost udělali. David nám říkal, že Indky se rády fotí jen tak. A pak za to chtěli peníze, že jsme je vyfotili. Důry jedny. 
V podstatě v Rajastanu (asi i v Indii) není předmanželský sex, protože holku, která není panna, by si už nikdo nevzal. Kluci se tu vodí za ruku, prý je to znak přátelství. Může a ženu s rukou v ruce jsem tu ještě neviděl. A jelikož tu je zakázán předmanželský sex a není tu pro něj prostor, tak si to prý heterosexuální kluci často vynahrazují spolu, ale veřejně se o tom vůbec nemluví a je to tabu. Za chlapeckou homosexualitu tu hrozí doživotí, že lesbickou nic, ta je legální. 

Občas nás s Vojtou také podezřívají. Třeba se nás jeden muž třikrát ptal, zda jsme opravdu jen přátelé. 

Prostituce je v Indii hodně levná. Holky z Goa poskytují prý veškeré nonstop služby za 35 dolarů na měsíc + jídlo a ubytování. Goa je taková turisticko-hipísácka oblast na jihu. 

Obrázek ve článku je převzat z wikipedie.

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd

Cesta do Indie, 10.díl – Na hranicích s Pákistánem

Zlatý chrám v Amristaru

Ráno jsme vyrazili ke zlatému chrámu. Nebylo to daleko a tak jsme šli pěšky. Neustále se zastavovaly kolem projíždějící rikši a autorikši a snažili se nás přesvědčit, že potřebuje svézt ke Zlatému chrámu. Vojta si cestou kupoval na trhu nějaké ponožky a pak jsme se stavili na obědě v restauraci. V restauraci zjistil, že si u trhovce zapomněl malý baťůžek. Tak pro něj běžel a naštěstí tam ještě byl. Po dlouhé doby jsem slevil ze svých vegetariánských zásad a objednali jsme si kuře. Netušil jsem na jaký způsob, tomu už jsem nerozumněl, prostě jsem ukázal někam do jídelníčku na stránce s kuřaty. Vojta také. A pak jsem se ještě snažil objednat brambory jako přílohu, ale v restauraci neuměli vůbec anglicky a ani se neuměli moc dovtípit. Když jsme něco chtěli, zavolali takového malého kluka, ten sice také neuměl anglicky, ale alespoň měl trochu postřeh. A jelikož se mi pořád nepodařilo objednat ty brambory, šel jsem do „kuchyně“ (takový špinavý kout u vchodu do restaurace, kde se všechno připravovalo) a vyhrabal jsem tam s pytle bramboru a ukázal jsem na ni. Oni se zatvářili, že všemu rozumí.
Zlatý chrám v Amristaru
 Po nějaké době nám přinesli kuře. Jedno bylo ve žluté omáčce nasekané jako do číny, akorát bylo nasekané i s chrupavkami kostmi. Druhé bylo dobré. Kuře jsme měli už na stole, ale malý klučina se ještě pořád snažil loupat brambory. Když jsme kuře už skoro snědli bez přílohy, přinesli pšeničné placky. Ty bylo dobré. V té době už malý klučina tvaroval z brambor hranolky. Ale jelikož jsme chtěli ten den něco stihnout, rozhodli jsme se na brambory nečekat. Vzali jsme si rikšu a ta nás tam dovezla ke Zlatému chrámu, co by dup. Před vstupem do chrámu jsme si ještě domluvili výlet džípem na slavnost na hranicích s Pákistánem. Chlápek tvrdil, že je z cestovky, měl tam zaparkovaných několik turistických aut se stejným logem. Než jsme mu dali zálohu (bylo to pár drobných), chtěl jsem, aby mi ukázal, že má klíčky od toho auta. Zavolal na někoho, ten někam odběhl, pak přiběhl někdo a rukou zvenku vytlačil zadní okénko, strčil ruku do auta, zatáhl za něco a otevřel kufr. Sice se do toho auta dostal bez klíčků, ale riskli jsme to. Zájezd byl zamluvený a šli jsme do chrámu. Zuli jsme se, uložili boty do úschovny, očistili nohy ve svaté vodě a vkročili jsme do nádvoří chrámu.


Na chrám jsem koukal jak puk, to jsem fakt nečekal. No prostě chrám z pravého zlata a plno věcí kolem a hlavně ta duchovní stránka. Chrám se nacházel uprostřed velkého bazénu se svatou vodou. Okolo bazénu vedl několik metrů mramorový chodník s kobercem a vně chodníku byli další moc pěkné budovy z mramoru. Na podlaze a na zdech bylo cosi vytesáno sanskrtem a občas i anglicky. Zlatý chrám se odrážel ve vodě a voda se odrážela ve zlatém chrámu. Zlatý chrám v Amristaru je nejsvatější místo církve Sikhů, protože je tam uložen originál svaté knihy Guru Granth Sahib, což je pro Sikhy totéž, co bible pro křesťany. Až na to, že žádný originál křesťanské bible není. Ve zlatém chrámu se slouží mše 24hodin denně 7 dní týdnu. Neustále tam zpívá a hraje na nástroje a modlí se několik kněží a věřící s nimi. Okolo chrámu je vybudována ohromná charita. Je tam pro všechny zdarma jídlo 24 hodin denně. Vydá se tam asi 40 000 jídel denně. Je to základní jídlo a je především pro chudé a poutníky. Bylo tam dost poutníků.

 V zásadě má Sikhismus podobné základní teze jako křesťanství a islám (existuje jeden bůh, lidé jsou si rovni, je dobré dávat almužnu,…). Ale to, čím se od některých odvětví křesťanství (husiti, dominikáni, františkáni) liší je to, že tyto křesťaňské řády hlásají chudobu, zatímco Sikhismus hlásá, že není nic špatného na tom být bohatý. Ať už je to důsledek nebo příčina, bohatí a mocní muži v Indii (bohaté a mocné ženy v Indii asi nejsou) se hlásí k Sikhům a přispívají na charitu. To pak přitahuje chudou členskou základnu, díky tomu, že rozdávají jídlo. Toto náboženství je jedno z nejmladších, vzniklo začátkem 18 století a má již 19 miliónů členů. Postavení Sikhů je velmi podobné postavení židů. Sikhů je na světě 19 miliónů, židů 14 miliónů, ale přesto členové těchto církví patří ke společenské elitě. Za posledních 105 roků 14 milionů Židů získalo přes 180 Nobelových cen, 10 miliónů Čechů získalo 5 cen a 1,4 miliardy muslimů získaly všeho všudy ceny tři. O Sikhských Nobelových cenách statistiky nejsou.


Zlatý chrám jsme si obešli spolu s ostatními poutníky, a jelikož jsme měli objednaný výlet, nechali jsme prohlídku na pozdější dobu. Došli jsme na domluvené místo, tam už čekal džíp a narvalo se nás tam 10 lidí. Řídil ho celkem mladý kluk a jel jak blázen. Jel víceméně v protisměru, aby mohl všechny předjíždět, a troubíce vytlačoval protijedoucí motocykly, rikši a cyklisty a jiná vozidla do krajnice nebo ze silnice. A do svého pruhu se řadil jen na mžik, když jel v protisměru náklaďák nebo autobus. A bylo to vždy o chlup. Byl jsem z toho nervózní, ale Vojta mě uklidnil, že ve Vietnamu přežil jízdu s řidičem autobusu, který řídil stejným způsobem a ještě u toho psal smsky.


Dorazili jsme na hranici s Pákistánem, tam turisty rozdělili na muže a ženy a každá skupina čekala extra frontu a každá měla svoji bezpečnostní kontrolu. Muž byl prohledáván mužem, žena ženou. Pak jsme přišli do hlediště. Hlediště bylo opět rozdělené. Jedno hlediště pro muže, druhé pro ženy. Hlediště bylo asi 200m od hranice. Na Pákistánské straně bylo zas hlediště pro Pákistánce. Pak začalo slavnost. Slavnost je parodie na napjaté Indicko-Pákistánské vztahy, parodie na Indicko-Pákistánskou provokaci.

Nejprve na Indické straně běhala Indická děvčata s Indickou vlajkou k hranici a zpět. A Pákistánská děvčata dělala totéž s Pákistánskou vlajkou za hranicí. Pak se hrála nějaká hudba, trochu se tancovalo. Pak moderátor něco říkal a lidi hromadně křičeli hesla jako Hindustán-džindabán (modlíme se za Indii). Na pákistánské straně to bylo podobné. Pak se otevřela brána a vojáci pochodovali (stylem jako když Oldřich Kaiser paradoval střídání stráží v Londýně) k bráně, kde se provokovali tím, že překročí hranici. Možná ji někteří i překračovali. A lidi řvali a bavili se. Pak to skončilo a jeli jsme tím šíleným řidičem zpět do Amristaru, kde jsme se vrátili do Zlatého Chrámu.


Už byla tma a Zlatý chrám byl osvětlený a světlo se odráželo ve zlatě a zlato ve vodě a světlo ve vodě a voda ve zlatě a vypadalo to úchvatně. Znovu jsme si obešli svatý bazén a zamířili jsme po mostě přes pozlacenou bránu do chrámu. V chrámu seděli, hráli, zpívali a modlili se svatí muži. Měli na „oltáři“ pod pokrývkou originál svaté knihy. Také tam sedělo plno věřících, kteří zpívali a modlili se s nimi. Chrám měl tři patra. Z prvních dvou bylo vidět na mši. Ve třetím seděl guru v pozlacené „kanceláři“ nebo modlitebně či co to bylo a koukal do velikánské knihy. Chrám byl zlatý zvenku i ze zevnitř, jen přízemí bylo z mramoru. Atmosféra byla velice duchovní. Chvilku jsem poseděl a pak jsme se mezi těmi všemi poutníky s Vojtou ztratili. Po dobré půlhodině hledání, kdy jsem obešel chrám dvakrát dokola, prohledal jsem to venku i uvnitř, jsme se našli. Bylo to opravdu moc pěkné a navíc oproti Taj Mahalu to bylo zadarmo. Sikhové mají narozdíl od muslimů a hinduistů vstupné do chrámů vždy zdarma.


Šli jsme tedy na kutě a potřebovali jsme najít hotel, kde jsme byli ubytování. To byl trošku problém, protože jsme nevěděli jeho jméno a ke chrámu jsme se vezli rikšou. Nejprve jsme to zkoušeli najít, ale bez úspěchu. Pak jsme změnili taktiku, nechali jsme se odvézt na autobusové nádraží a snažili jsme se rekonstruovat naši trasu z předchozího dne, kdy jsme utíkali všem otravným hoteliérům a taxikářům. Po nějaké době bloudění v hluboké noci jsme to našli. Na recepci jsme si vyzvedli uschované bágly. Při úschově zavazadel jsem si prozřetelně zapnul zip tak, abych poznal, že ho někdo rozepnul a zapnul. Byl zapnutý jinak! Někdo z personálu hotelu se mi hrabal v batohu. Ach jo. Nic nechybělo, tak jsem to neřešil. Hrabali se jen v jedné kapse, kde jsem měl blbosti. A alou na kutě.

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd

Cesta do Indie, 9.díl – Cesta na sever

Z Jasailmeru jsme jeli vlakem 19 hodin do Delhi. Byl to lehátkový vůz, ekonomická třída. Nebyla tam žádná kupé, prostě otevřený vagón s lehátky. Jako by to byl český lehátkový vagón a měl u všech kupé odmontované dveře a lehátka byla i v uličce.

Vedle nás sedělo děcko, které dostalo novou hračku, na které se mačkaly různé čudlíky a hračka vydávala různé zvuky. Ideální hračka pro dítě do nočního vlaku. Nejprve jsem přemýšlel, jak z hračky nenápadně vyndat baterky, ale poté se děcko unavilo a hračka se ztišila. Až brzo ráno zase začala dělat zvuky. V noci jsem ale nemohl spát, strašně mrznul. V ekonomické třídě jsme nedostali deky, jelikož jsem neměl ještě svůj batoh, neměl jsem ani spacák. Ke všemu byla u mého lůžka díra ve vlaku a z ní na mě foukal studený noční vzduch. Natáhl jsem na sebe všechno své oblečení (mikina + náhradní triko + kašmírskou šálu) a nasadil jsem si kapuci. Pokoušel jsem se usnout, ale protože jsem mrznul a protože strojvedoucí každých 5 vteřin tahal za sirénu, neusnul jsem. Po nějaké té hodince mrznutí jsem se na lůžku obul, aby mi alespoň netáhlo na chodidla. Pak jsem zkoušel zas hodinku usnout, ale byla moc zima. Posbíral jsem nějaké odpadky a trochu jsem ucpal tu díru. Šálu jsem si dal na nohy, sice stále zmrzlý jsem usnul. Odpadky se za nějakou dobu vyklepaly z díry, ale už jsem to nějak vydržel. K ránu jsem objevil asi nejteplejší polohu, která se dá vymyslet s jednou kašmírskou šálou. Sednul jsem si do tureckého sedu, přikrčil jsem se a obalil jsem se šálou, na tohle kupodivu její délka stačila. Navíc v tureckém sedu jsem zabíral méně místa a mohl jsem sedět dál od díry. Nevýhoda této polohy je, že v tureckém sedu se nedá sedět hodiny. Když vyšlo slunce a zasvítilo do vagónu, dostal jsem nesmírnou radost a byl jsem velice šťastný. Ještě jsem rozmrzal celou cestu do Delhi. Ve vlacích občas procházejí lidé a nabízí různé věci k jídlu a pití. Někteří nabízí i zámky, aby si spící člověk mohl zamknout k lehátku zavazadlo. Jelikož ve vlaku není odpadkový koš, vše se hází na zem. A po pár hodinách je na zemi celkem slušný brajgl. K ránu se se v tom brajglu po rukou přišoupal beznohý klučina a hadrem to trochu odmetl z našeho kouta. Pak natahoval dlaň a osazentvo dělalo, že ho nevidí. Vojta byl nakonec grant a na očistu podlahy mu přispěl.
 
V Delhi na letišti jsem podstoupil strašlivou byrokratickou proceduru, abych dostal batoh, rozdal jsem neuvěřitelné množství podpisů do různých knih a formulářů různým lidem v různých místnostech. A zároveň oni mi vypsali strašně moc formulářů. Obešli jsme asi několik pohlavářů Emirátských aerolinek, abych obdržel další potřebné autogramy.Nakonec jsem prošel dvěma bezpečnostním kontrolami a dostal se do skladu se zavazadly. Tam po mě skladník chtěl peníze za úschovné zavazadla. Tak jsem se rozčílil, proč bych měl platit já, když oni mi ztratili batoh. Zaměstnanec Emirates mě ujišťoval, že mi to v kanceláři proplatí. Jelikož po mě chtěl asi jen 200Kč a mnohem cennější batoh jsem měl už v ruce, zaplatil jsem to. Batoh mi prý nepřišel do hotelu, protože v něm ochranka něco nebezpečného objevila a měl jsem jim to vysvětlit. Musel jsem projít ještě bezpečnostní kontroly s batohem. Nejprve jsem šel na rentgen. Tam nic nenašli. Pak jsem šel na ruční prohledávání batohu. To měli dělat čtyři Indové, ale všichni seděli na židlích, nohy na stolech a četli noviny. Zaměstnanec Emirates chvíli čekal, zda se nám nezačnou věnovat, pak je opatrně s provinilým výrazem vyrušil a ukázal jim lejstra. Vůbec se jim nechtělo pracovat, tak papír podepsal a bezpečnostní kontrolu si odpustil. Nakonec mě Emiratské aerolinky pěkně vypekly. V kanceláři mi to neproplatili, protože byla prý neděle a nemají tam pokladního. Zkoušel jsem se s nimi hádat, ale nikam to nevedlo. Ale do pondělí jsem tam samozřejmě nečekal a jeli jsme na autobusák. Tam to bylo šílený. Bílé tváře s krosnama byly naháněny desítkami podvodníků, kteří všichni prodávali lístky, vydávali se za řidiče autobusu. Dostali jsme nesčetně protichůdných a navzájem se vylučujících informací. Museli jsme vběhnout do autobusu a ptát se cestujících, kam jedou. Nakonec se nám nepodařilo dostat se do autobusu do Amristaru, i když tam očividně někde musel být. Tak jsme jeli na jistotu do Ludyany a z ní do Amristaru. Konstruktér asi zapomněl namontovat tlumiče do autobusu. Drncalo to tak strašně, že jsem si rozsekl obočí a sedačku přede mnou. A pani za mnou si na jiném výmolu udělala něco s nohou. Teď už vím, že se v indickém autobusu musím držet zapřený. Jeli jsme v noci a vůbec jsem se nevyspal. V Autobusu byla taky fest zima, musel jsem sedět navlečený ve spacáku. V Ludyaně jsme přestupovali do Amristaru, jak nám poradil jeden sikh, on jel tím samým spojem a tak jsme se ho drželi. V Ludyaně se nás naháněči snažili přesvědčit, že už nic do Amristaru nejede a že jediná naše možnost je nechat si od nich doporučit hotel. Ale onen sikh (bývalý řidič kamiónu v USA, toho času hudebník) se za nás postavil a řekl, že to jede. Hned na něj byl zbytek Indů velice nazlobený a vyčítali mu, jak na nás mohli skvěle vydělat. Říkal, že neví, kdy to jede, ale že to jede. Po dvou hodinách skutečně přijel autobus a po pár hodinách jsme byli v Amristaru.

Tam nás zas oblehli nahaněči a táhl se za námi dav lidí, který na nás chtěl vydělat. Asi půl hodky jsme jim utíkali, měli výdrž. Nakonec jsme si od jednoho posledního s nejdelší výdrží nechali ukázat celkem levný hotel asi za 300 (180Kč) rupií na pokoj. 

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd