Cesta do Indie, 8.díl – Na poušti s Mr.Desertem

Jaisalmer
Konečně technika zafungovala. To je první internetová kavárna, kde funguje všechno. V předchozí internetové kavárně se mi nepodařilo spojit se světem. Prý je každý večer špatné spojení. Tady to jede. Akorát je tu podlaha docela z kopce, jsem na kolečkové židli a tak pořád nechtěně odjíždím od počítače. Naposled jsem psal o Jaisalmeru. Bylo to opravdu moc pěkné město. Je to jedna velká pevnost, v které je město a pak je ještě město okolo. Navíc oni dokážou stavět nové baráky stejně jak staré, vytesávají z kamene překrásné vzory a tak. Ani jsem nebyl schopen poznat 5 let starý barák od historického objektu. 


Mnoho firem nám nabízelo safari. Podle Lonely Planet byla minimální realistická cena za 550 – 600 rupií. Podle našeho ex-řidiče Kishora byly nabídky pod 1200 rupií podezřelé. On nám sice mnohokrát dobře poradil, ale taky nás asi párkrát natáhl. Příliš levné nabídky jsme odmítli jakožto podvody. Všichni nám slibovali víceméně to samé. Nakonec jsme se rozhodli pro safari Mr. Deserta. Jednak bylo doporučené v Lonely Planet, jednak s námi jednal přímo člověk, který s námi bude na poušti. Nechtěl smlouvat o ceně, ale jeho nezájem smlouvat o ceně byl úplně jiný než u zbytku Indů. Ptal jsem se ho, v čem je to jeho safari tedy lepší a tvrdil, že v plno věcech, hlavně v detailech, ale jaké detaily to jsou, prozradit nechtěl. A Mr. Desert byl docela jiný než ostatní, velice zajímavý. A vypadal hustě. V obchodě měl vystavený časopis, na jehož titulní stránce byl a ještě byl na pár zajímavých fotkách. Jeho cena byl někde mezi minimem Lonely Planet a doporučenou cenou Kishora a dal nám ještě studentskou slevu. Nejprve jsme se přiblížili džípem na poušť. Tam jsme navštívili jedno mrtvé město, které lidé ze dne na den před 500 lety opustili. Docela některé baráky ještě stály. Zejména ty, které měli trámy vytesané z jednoho kusu kamene. Jeden dům se tam z historických restauroval, pracovali na tom 4 ženy jako vždy oblečené do pestrobarevných látek a závojů. V Indii jsem neviděl ženy v pracovním oblečení, i na stavbách jsou oblečeny velice pěkně. A vůbec dělba práce v Indii je trošku jiná. Obchodníci, prodavači, číšníci, kuchaři a dopravci (řidiči motorek, aut, autobusů, náklaďáků, oslů, slonů, velbloudů, povozů a kol, rikšisti a tlačiči povozů) jsou muži. Výjimečně prodává žena. Ženy buď nepracují a jsou doma nebo pracují především na polích a na stavbách.

Na stavbách pracují muži i ženy. Muži tesají kámen, dělají železobeton, ženy (oblečeny do krásných šatů) nosí hlínu a kamení (i velké kameny) v ošatkách na hlavě.


Pak jsme přijeli k velbloudům. Dostal jsem takového světlého mladého moc pěkného a roztomilého velblouda. Líbil se mi nejvíc ze všech. A byl dokonce i mazlivej, přesněji řečeno nekousal, nekopal a nechal se hladit. Velbloudi mají občas takový pěkný vytlemený výraz. Tak jsem na něj nasedl, než jsem se stačil připravit, zvedl zadní nohy, nastal prudký náklon vpřed a pak zvedl přední nohy a hned protináklon, ale neupadnul jsem. Pak jsme vyrazili. Nejprve ho vedli za opratě pomocníci Mr.deserta, pak jsem si držel opratě sám, to bylo spíš psychologické,protože velbloud šel po naučené stezce a neměl jsem na to víceméně vliv. Po cestě jsme se Vojtou chtěli na velbloudech vyfotit, ale to se nám moc nedařilo, protože Vojta měl nejrychlejšího velblouda a já nejpomalejšího a byl mezi námi pořád rozestup. Pak jsme dorazili na místo a připojili jsme se ke zbytku karavany, kterou tvořili především anglo-američtí turisté, kteří byli s Mr. Desertem na vícedenním safari.

Tam jsme skončili první den a utábořili jsme se. Rozdělaly se dva ohně, u prvního pomocníci Mr. Deserta nám něco strašně dlouho vařili, a když už to bylo hodně dlouho, až nám opravdu vyhládlo, tak to pak trvalo ještě jednou tak dlouho. Konec konců Indové vždy vaří strašně dlouho. U druhého ohně byli turisti a Mr.Desert. Jelikož jsme byli u táboráku v noci na poušti uprostřed dun s tak hustým týpkem, netrvalo to ani minutu, než se vytvořila super atmosféra. Nejprve jsme se představili a pak Mr. Desert poutavě vyprávěl, jak se stal, čím se stal.


Mr. Desert (kurzívou):
Byl jsem ve věku jako vy, měl jsem obyčejnou práci, nic moc peněz, ale byl jsem spokojený, nic víc jsem nepotřeboval, ale přátelé mi říkali, měl by sis založit firmu na velbloudí safari. Tak jsem si založil firmu na velbloudí safari. Měl jsem ve městě kancelář, seděl jsem na židli a čekal jsem na prvního zákazníka. Uplynul první den a nikdo nepřišel, uplynul jeden týden a nikdo nepřišel. Pořád jsem seděl v kanceláři a čekal na prvního zákazníka. Uplynul jeden měsíc a nikdo nepřišel. Tak jsem řekl přátelům, vy jste mi řekli, abych si založil safari, tak jsem ho založil, sedím v kanceláři a nikdo nepřijde! A oni mi na to řekli, to musíš hledat zákazníka sám jako ostatní. Tak jsem šel na nádraží. Když přijel vlak s turisty, tak se na ně vrhli všichni ty otravové, nabízeli jim hotely, restaurace, safari. Tak jsem se zeptal turistů, zda chtějí jet na velbloudí safari a oni řekli, že ne. Zeptal jsem se dalších turistů, zda chtějí jet na velbloudí safari a oni řekli, že ne. První den nikdo nechtěl. Chodil jsem tam další týden a pořád nikdo nechtěl. Ostatní se turistů drželi, i když řekli ne, šli s nimi dál a pořád se jich ptali, bavili se s nimi, přemlouvali je. Pro mě ne, znamenalo NE. 


Pozn.: V Indii se nám osvědčilo na nádraží říkat ne, i když máme zájem, jinak se na nás všichni vrhnou.

Nechtěl jsem být tak vlezlý a získávat turisty za každou cenu. Měl jsem velbloudí safari a neměl jsem zákazníky. Asi po roce se konala soutěž Mr. Desert Contest a vyhrál jsem jí.  


Soutěž Mr. Desert Contest je soutěž o nejhezčího a nejcharismatičtějšího muže tamní pouštní oblasti. Soutěží se v přehlídce a promenádě. Rod Mr. Deserta má prý v genech, že ačkoli jsou snědí Indové s černými vlasy a fousy, občas se někdo z rodu narodí se světlýma očima. A tak se narodil i Mr. Desert.


A tak jsem seděl v kanceláři a stále jsem čekal na zákazníka. Další rok, jsem vyhrál znovu soutěž Mr. Desert. A pak se jednou otevřely dveře a vešli dva lidé, ale safari nechtěli. Řekli, že jsou z cigaretové společnosti a chtěli moji fotku na reklamní kampaň. Peníze za to nebyli skoro žádné, ale měl jsem hodinu na rozhodnutí, tak jsem to podepsal. Za pár dní jsem byl na všech cigaretových krabičkách v celé Indii a stal se ze mě slavný Malboro man. Lidé mě na ulici poznávali a zdravili. Tak jsem si vystavil svoji fotku nad kanceláří. Za pár dní přišli dva lidé do kanceláře a ptali, zda Malboro man jsem opravdu já. Povídám, že jo a že dělám také safari. Ale oni nechtěli, že mám špatnou angličtinu. Tak povídám: English no good, safari good. Promise! A tak jsem získal první zákazníky. Jeli jsme do pouště, tam jsem jim připravil veškerý komfort, deky, dobré jídlo. Safari se jim moc líbilo a říkali, že to mám nechat přesně tak, jak jsem to dělal s nimi. Tak jsem jim, řekl, ať o to poví všem svým přátelům. A pak přišli jejich přátelé, pak přátelé přátel.


Další rok jsem opět vyhrál soutěž Mr. Desert a pak zas a dostal jsem titul Mr. Desert na celý život. Od té doby přibylo pravidlo, že kdo jednou vyhraje, už nesmí soutěžit. A pak jsem se dostal do průvodce Lonely Planet jako Malboro man, který dělá safari. Od té doby nastal v mé kanceláři turistický boom, moje firma prosperovala a nemusel jsem lovit turisty na nádraží jako ostatní. Kvůli tomu mě leckteří hoteliéři, kteří dohazují turistům safari, nemají rádi. Pak přišli lidé z Coca-coly, že mě chtějí do reklamy. A tak jsem byl po celé Indii v reklamní kampani na Coca-colu .Firma dál prosperovala. Pak přišli lidé od MasterCard, že mě chtějí do reklamní kampaně. A tak jsem byl v celé Indii v kampani na MasterCard. A jak tady teď s vámi dělám to safari, tak safari dělám pořád stejně, jak jsem ho dělal s první dvojicí zákazníků. Od té doby jsem nic nezměnil.


Přestože byla noc, tak díky měsíci bylo hodně světlo a mezitím pomocníci Mr. Deserta dovařili jídlo, přivezli odněkud na velbloudech spoustu dek, jídlo bylo skvělé a ještě jsme si vyslechli pár historek Mr. Deserta. No prostě ten večer byl hodně zajímavý, ale to by bylo na román. Skvěle nás pohostil a dostal jsem tolik dek, že jsem ani bez spacáku v lednu nemrznul. Velbloudi celý večer klečeli v písku, měli hlavy nahoře a pokukovali. Občas si některý lehl na bok.


Ráno jsem měl jiného velblouda, jeli jsme přes nějaké vesnice v poušti (nebo v prérii či stepi či co to bylo) a velbloud mě už částečně poslouchal. Ale jen když chtěl. Byl pěkně mlsný, často se zastavoval u keřů a okusoval je a ostatní velbloudi šli dál. Musel jsem ho pobízet opratí po zadku, aby toho nechal mlsoun jeden. Možná byl ze mne zmatený, protože velbloud se řídí opratí, povely v Hindu a povely (zvuky), které se vytváří zuby a jazykem. Ty jsou dost podobné a nenaučil jsem se je vytvářet. Velbloudí povely v Indii jsou jiné než velbloudí povely v Egyptě apod.


Lepší safari než s Mr. Desertem jsme si vybrat nemohli. Jeho vyprávění si nepamatuji doslova, tak je to jen přibližné. Abych nepěl jen chválu, tak ještě napíšu, že Mr. Desert nedávno založil ve městě kavárnu. Kavárna dobrá, ale když pominu indické pouliční záchody, tak záchod v kavárně byl nejhorší, jaký jsme zatím v Indii v budovách viděli.

2 obrázky, kde je Mr. Desert za mlada jsou převzaty ze serverů www.flickr.com a www.southwest.com.au/~lockley/.

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd

Cesta do Indie, 7.díl – Končíme s řidičem

Krmení opic

Včera jsme byli v Ranakpuru v dražším hotelu (asi) 200Kč/os/noc , řidič nám tvrdil, že levnější je nemožné najít. Sice jsem mu moc nevěřil, ale i průvodce Lonely Planet se tvářil, že je to tu velice drahá turistická oblast. Našli jsme nakonec kousek vedle pěkný za 80Kč/os/noc, o kterém LP neměl ponětí. Řidic se asi urazil. Tam z toho měl jistě provizi. Pak nám ještě doporučil průvodce z hotelu, ale chodili jsme tam sami. Byli tam nějaké chrámy a dělali jsme výlety do přírody. Dostali jsme se i k jezeru, kde byla vesnička a žili tam jak ve středověku. Ani plastovou láhev jsem neviděl. Měli jen chýše z klacku a hliněné nádoby a něco tam pěstovali. Ale i ty jejich děti lehce žebrali. Prostě to není jen v městech, ale i na venkově a na odlehlejším venkově. Alespoň nejsou dotěrný, dnes nás ve městě žebračky chytaly za ruce.

Dnes byl náročný den. Ráno jsme řekli řidičovi, že s ním končíme. Sice máme zájezd zaplacený až do 13.1. 2009, ale už to je pořád stejné a chceme jet na sever. Jaisalmer si už projedeme sami. Řidič byl z toho nevrhlý a volal šéfovi, pak jsme se tam po telefonu hádali. Byli jsme někde u silnice u stánku uprostřed pustiny. A šéf přikázal řidičovi, ať nás nechá tam v pustině. No nenechal nás a odvezl nás do Judpuru, odkud píšu. Tady jsme o půl hodiny prošvihli rezervaci vlaku 2.třídy spaní a už zbyla jen první dražší, tou vyrazíme před půlnoci. Je tady ve městě nějaký hrad či pevnost. Nakonec nám volal řidičův šéf a vrátí nám nějakou 1/10 z ceny zájezdu. Asi abychom nedělali problémy. Řidič neměl moc důvod nechat nás v pustině, protože mi půjčoval 2000 rupií (800Kč) a abych mu je mohl vrátit, potřeboval jsem jet k bankomatu. Takže to potřeboval i on. Vyšlo to pěkně.

Jodpur je hezké město, mají tam velikou pevnost, tam jsme ale došli až v noci, protože po cestě byly nějaké slavnosti. Nejprve nějaká hinduistická a pak muslimská. Na muslimské mladíci šermovali, bubnovali, k tomu někdo zpíval. Pak se tam nějaký chlapík nechal dobrovolně zmrskat roztřepeným provazem a očividně se mu to líbilo. Tady v těch čtvrtích asi moc bělochů nevidí. Byli jsme neustále jako vždy středem pozornosti, ale ještě víc. Šli jsme po ulici a lidé na nás pořád volali haló, mnoho lidí a hlavně děti nás zdravilo a podávali nám ruce. Maminky nás ukazovali dětem. Občas nám podávalo ruce tolik lidí najednou, že jsem měl v každé ruce několik rukou najednou. Většinou to bylo vřelé, občas někdo zkusil něco vysomrovat. A za focení ani nechtěli peníze. Už se těším, až půjdu v česku po ulici a nikdo si mě nevšimne.

Pak jsme teda v noci došli na hrad, už bylo zavřeno, ale byl tam super výhled. Byla otevřena jen hradní restaurace, tak jsme tam šli. Chlápek nás zavedl do výtahu a jeli jsme moderním výtahem někam nahoru na hradby. Bylo to jako kdyby se na Křivoklátě ve věži postavili moderní výtah. V celé hradní restauraci jsme jedli sami, takže jsme vlastně měli hrad pro sebe. Restaurace byla na místní poměry drahá a luxusní, jídlo tedy stálo jako v Česku v obyčejné hospodě. Chlápek se nám snažil namluvit, že to město má 84 miliónů obyvatel. Ve skutečnosti má 840 000 obyvatel. Tady je těch miliónových měst celkem hodně, tak už mi to ani nepřijde velký.

Pak jsme blbli v podhradí s místní mládeží a nakonec jsme jeli rikšou na nádraží. Jezdit taxíkem je celkem levné. Stálo to bez smlouvání 8Kč. 

Pak jsme lůžkovým vagónem do Jasailmeru. Přijeli jsme v pět ráno, odehnali jsme všechny otravy a šli jsme do města. Nejdřív jsme si dali snídani a pak internet. Je tu takový fajn hotel na hradbách, ještě je tma, ale už teď to město vypadá hodně pěkně. Je to veliká pevnost, pouštní město. Hrad je velikostí srovnatelný s Pražským Hradem. Ale je to takové mohutnější, drsnější, opevněnější. Jsme v restauraci někde na hradbách. Až se rozední, vybereme si safari a pojedeme.

Source: http://krizem-krazem.aspone.cz/syndication.axd